Reklama
 
Blog | Jarmila Johnová

Kde domov můj?

 

Češi jsou podivuhodný národ. Jména jako Jágr a Havel zná ve světě skoro každý, třebaže neví, kde Česko leží. Ostatně ani my Češi si nejsme lokalizací své domoviny tak docela jisti právě tak jako tím, v čem ono „doma“ spočívá. Při vítězstvích ve sportovních kláních v cizině i v českých zemích, kde svůj domov předpokládáme, zpíváme se slzami v očích o šumění borů, hučení vod a zemském ráji na pohled, ale zároveň se ptáme, kde to vlastně je. Česká krajina totiž vypadá a zní úplně jinak a příroda v ní je značně zdevastovaná.

Jsme ovšem národ statečný, což osvědčil už před 600 lety Jan Hus, když se pro pravdu nechal z rozhodnutí kostnického koncilu upálit. Církvím, které se nás pokoušejí skrze svůj majetek dodnes ovládat, se jen tak nedáme, obzvláště ne té katolické, jež bývala bohatá, opět u nás doufá zbohatnout a připravit nás o kostely, do nichž sice nechodíme a kláštery, o něž mnoho nedbáme, ale mohli bychom, kdybychom chtěli a měli na to peníze.

Bezpochyby jsme mezinárodně uznávaní mistři improvizace při řešení situací bez pravidel a prostředků. Pokud již nějaká pevná pravidla máme a dokonce o nich i víme, umíme je virtuózně obcházet, novelizovat, rušit a nedodržovat. Opravdu inovační přístup projevujeme v moderních technologiích jako je např. tunelování firem (v ražení tunelů – viz tunel Blanka v pražské metropoli, tedy v práci se zeminou, naopak zaostáváme), které se stalo globálně uznávanou a nejefektivnější metodou krádeže ve velkém. Samotný termín tunelování se pak v kratičké době stal srozumitelným pojmem jak v odborné, tak i obecné řeči všech světových jazyků.

Vychováváme také vynikající muzikanty, vědce či doktory, kteří však často žijí mimo Čechy a Moravu, protože tam nenacházejí uplatnění a v duchu české národní hymny svou vlast teprve hledají.

Reklama

Hůře se vede těm z nás, kteří musíme snášet život v českých zemích, na něž (na ty země jakož i vládu nad nimi) si s velkou vervou a rádi stěžujeme. Beznadějně nám ztrpčují život nejen výše zmíněné církve, ale i politici „u koryta“ tím, jak špatně řídí stát, nemyslí na nás, ale jen na své kapsy a své strany. Protože jsme však národ dobrodružný, jednou za čtyři roky ve svobodných volbách zvedneme svůj zadek a dáme hlas novým politikům a stranám, jež dosud neznáme a jejichž spolehlivost nemáme ozkoušenou a kterým právě proto jejich sliby vždy znovu rádi uvěříme. Neboť se tak znovu po každém volebním období cítíme oklamáni a také proto, že nic, co bylo započato, není ani dokončeno a všechno tak jde od deseti k pěti, zapřisáhneme se, že už k volbám nepůjdeme – nedává nám „to“ smysl. Spravedlivě a pořádně se naštveme – i když, přiznejme si to, taky občas něco, co není  přivázáno si přivlastníme, občas si někoho trochu bokem podplatíme, když to nejde jinak – a pak už pěkně v klidu čekáme, až to někdo pořádně vezme do ruky a rozmlátí to tady na cucky i s našimi domovy, ať už leží kdekoli a spočívají v čemkoli.

Takového směrování národních nálad a scénáře, který se několika vůdcům blbou náladou nakažených a vyhladovělých národů v moderní historii již podařilo uskutečnit, se opravdu bojím. V současnosti má tak nakročeno ve Francii paní Le Ppenová nebo u sousedů banskobystrický hejtman. Nevím, jestli máme ještě čas takový scénář zastavit. Pokud bychom ale neskákali na náměstích jen při gólech vítězných manšaftů, ale při přešlapech politiků mimo zákon i dobré mravy, možná máme ještě naději. Každý z nás pochopitelně nemůže organizovat veřejné manifestace, ale mohli bychom aspoň na ně přijít, svolá-li je někdo jiný po té, co zastánci tvrdého pořádku zapálí někomu dům. Brzy  po tom necháme totiž štípat dříví i na sobě. Každý se taky může pokusit zásadně nepodvádět, nekrást, ctít a taky znát nejen zákony, ale i dobré mravy. V těžkých dobách dobré náladě a sebevědomí společnosti prospívá i to, chrání-li své spoluobčany, kteří  jsou na tom momentálně hůře než my, nikdy totiž nevíme, na koho to slovo padne.

Tak toto je mé předsevzetí pro rok 2014 a pokud  ho nedodržím, tak o ten svůj domov asi brzy přijdu, vy možná taky. Do příštího roku mám ještě jedno velké přání: abychom už konečně  svůj domov nalezli a neopěvovali národy ani národní cti, ale kultury a čistě osobní ctnosti, za něž si každý bude ručit.  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama