Ukrajina, jakou už nikdy nespatříte

Zcela neaktuální zápisky z cest po Ukrajině

Ukrajina, donedávna suverénní a ve srovnání s Ruskem demokratická, civilizovaná a prosperující země, vzdoruje už půl roku ruské agresi bez jakýchkoliv pravidel, ale s neočekávanou odvahou a nasazením svých obyvatel. Horká, nikdy nikým nevyhlášená válka přešla v současnosti do fáze, jíž se ve vojenském žargonu přezdívá opotřebovávací. Za dalších půl roku bude možná Ukrajina už tak opotřebovaná, že ti, kteří ji před ruským útokem navštívili, ji nepoznají a ti, kterým se to nepodařilo, neuvěří, že u kraje Ruska prosperovala, třebaže s obtížemi, obdivuhodná společnost. Vytahuji proto na světlo své 3 roky staré zápisky z cesty po Ukrajině, abych připomněla, jak ten krásný kus světa vypadal před vypuknutím útoku v únoru 2022, kdy jeho obyvatelé přišli o většinu z toho, co považujeme za samozřejmost a o co bychom mohli stejně tak rychle za určitých okolností přijít i my….

Když se řekne Halič

Chrápání mého dědečka usínajícího při vyprávění o Velké válce na haličských bitevních polích se mi dodnes vybaví jako první, když uslyším: „Halič“. Před spaním jsme se jako malé holky, jeho vnučky, dožadovaly alespoň malé porce válečných hrůz. Kmitaly se v nich šavle, bodáky, padaly koně, létaly nohy, ruce, hlavy bez těla a těla bez hlav, stříkala krev a cákalo bláto.

Kupodivu nás to ale neděsilo tolik jako Erbenovy balady. Byla to nádherné usínat v bezpečí vedle udatného dědy a představovat si krajinu plnou cizokrajných jmen, zajímavých tváří žen, hlubokých lesů, tajemných hor a zlatých nesklizených polí, o nichž nám vyprávěl. Všechno, co jsem se o Haliči dozvěděla později, pocházelo také z příběhů, ale psaných v knihách Olbrachta, Bubera, Langera, Babela, jinak pro mě byla Halič terra incognita. Ne že bych ve škole na Halič chyběla, ale prostě se neprobírala. Z těch literárních příběhů jsem se dozvěděla, že v téhle oblasti vzdálené mocenským centrům, kde se hranice často posouvaly, žilo hodně židů a hledala tu uplatnění nebo záchranu spousta dalších národnostních či etnických skupin a že tenhle podle dědy krásný Babylon jazyků, konfesí a všeho, co s tím souviselo, zmizelo do nenávratna po druhé velké válce.

Dědeček se po rozpadu rakouské monarchie v meziválečném období na Podkarpatskou Rus, která připadla Československu, s oblibou vracel nejdříve se svou rodinou – mou babičkou a jejich dvěma kluky, mým tátou a strýcem – jako turista a později tu po horách chodili i mí rodičové se svými kamarády. „Drží to jak židovská víra!“ s oblibou prohlašovala moje maminka, když se jí podařilo něco důkladně spravit. Možná z ní promlouvala i zkušenost s podkarpatskými Chasidy, jejichž pohostinnosti moji předkové při svých expedicích využívali.

Velká cesta

„Konečně!“ řekla jsem si, když mě moji osvědčení, zcestovalí kamarádi, tak trochu dobrodruzi, přizvali na cestu z Kyjeva do Haliče a zpět (zhruba 2000 km) a začala okamžitě balit. Dress code jen lehce turistický do města i do hor, půjde prý o výlet spíše masňácký než drsňácký, žádné extrémní výkony nebo spaní pod širákem.

Vedoucí zájezdu se nedobrovolně stala, jako obvykle, při našich společných cestách D, protože cestu do Haliče už před tím podnikla a domluví se polsky, rusky, trochu ukrajinsky i jidiš. Dlouhodobě je uhranuta židovskými (i jinými) hřbitovy, dokonce sebou vozí na všechny cesty skládací plechový modýlek hřbitova, který ukazuje místním, aby pochopili, co přesně hledá. Věděli jsme tedy, že naše výprava bude mít silnou funerální složku. P je zase mimo jiné fanda do železnic, proto jsme počítali i s návštěvou různých nádraží, úzkokolejek a jízdou či alespoň chůzí po kolejích, L je houževnatý pěší a kajakářský cestovatel po odlehlých krajích a vodách (kajak sebou naštěstí nebereme), trochu encyklopedista a všichni dohromady rádi chodíme po horách nedotčenou přírodou a jsme lační poznávat lidi a všechno, co patří nebo dříve patřilo k jejich životu. Složení týmu je vyvážené geograficky (Češka, Moravanka, Nizozemec a Švéd) i genderově (dvě ženy, dva muži), takže se může vyrazit!

Start – Kyjev

Dříve dorazivší D, která řešila v Kyjevě pracovní záležitosti, pro nás pronajala auto (vyšlo to levněji než vlak), lehce nabouraný Renault, v němž jsme plánovali vyrazit nejdříve na západ do Lvova, odtud se stočit na jih, projíždět Zakarpatskou Ukrajinou a okruhem se vracet zpět do Kyjeva. Kromě Kyjeva a Lvova jsme si předem nezamluvili žádné ubytování, ani si předem nestanovili pevný itinerář, překvapením se nebráníme.

Tučňáci, environmentální taxikář a další překvapení

Překvapení první: po vylodění na prťavém – ve srovnání s Prahou – kyjevském letišti Boryspil pobíhalo kolem zavazadel kroužících na pohyblivém pásu asi 50 tučňáků. Podívala jsem se na digitální tabuli a ejhle: současně s letadlem z Prahy přistála pravidelná linka Tel Aviv – Kyjev! Při pohledu na muže v černých kloboucích nad černými vousy a pejzy s rozepnutými černými kabáty a bělostnými košilemi na povětšinou vypouklých bříškách i na několik dosud kontrastně nevybarvených mláďat v šedých mikinách a teplácích s bílými teniskami a černými nebo možná i bílými kipami jsem se trochu předčasně zaradovala: „Židovské společenství na Ukrajině dosud žije!“ Předem však prozrazuji, že za celých 20 dnů našeho cestování jsem už žádného „přiznaného“ nábožného žida, natož celou jejich skupinu nepotkala², fungující synagogy snadno spočetla na prstech jedné ruky a do žádné z nich se mi nepodařilo vstoupit. Později jsem zjistila, že linku Tel Aviv – Kyjev uvádějí ukrajinské aerolinky mezi vnitrostátními spoji, takže z Izraele na Ukrajinu a zpět můžete zřejmě létat i v době pandemické, pokud právě nejde do tuhého jako v okamžiku, kdy připisuji tuto poznámku (11. 4. 2021)

 „Spíš než Válka s Ruskem a Rusové (i mezi nimi jsou dobří i špatní) mě trápí globální společnost, většinu lidí všude na světě nezajímá nic kromě spotřeby, stav životního prostředí je jim úplně lhostejný, já alespoň jezdím v elektromobilu,“ připravil mi další překvapení při cestě z letiště do centra mladý taxikář jezdící pro UBER, když jsem se ho ptala na vztah k Rusům.

 Všechno je tu větší

Taky jsme se divila, proč se na okrajích Kyjeva tolik staví. Taxikář tvrdil, že metropole rychle roste od ruské okupace Krymu. Dodnes sem prý kvůli válečné situaci stále prchají z Doněcka spousty tamních usedlíků, v současnosti má Kyjev už přes 7 mil. obyvatel. Obrovské nové věžáky, nevzhledné jako mnohde jinde, navíc přizdobené folklorními věžičkami, připomínají přerostlé tajemné hrady v Karpatech a pichlavé jeřáby ježící se na horizontu působí dosti výhružně. Ostatně současné kyjevské bytovky mohou v míře nevkusu soutěžit snad i s Las Vegas. Kromě této rychlovýstavby je ovšem Kyjev veskrze krásné a zelené město, jak zjistím o chvíli později.

Vltava ve srovnání s Dněprem, který jsme cestou z letiště přejížděli, připomíná potok, bulváry v centru jsou několikanásobně širší, proudy aut i lidí pulsujících po hlavních třídách násobně hustší než v Praze a ženy, s vlasy často po pás i pod, mi připadaly trochu víc šik a půvabnější než u nás. O chlapech bych to tvrdit nemohla, poznáte na nich snadněji sociální rozdíly, mnozí – podle postav a chůze – ještě v rozpuku mládí už v obličeji nesou znaky předčasného stárnutí. Možná jsou poznamenaní těžkou manuální prací venku, nebo častým popíjením alkoholu, kouřením nebo vším dohromady. Odpovědnost uživit rodinu tu prý padá především na muže, nicméně v obchodech, stáncích, hotelích a penzionech je vidět zaměstnané především ženy……

První, příjemně strávený, večer v trendy restauraci, byl zároveň rozlučkou D s jejími mladými ukrajinskými kolegy z místní pobočky AI. Pro mě to byl poslední večer, kdy jsem slyšela Ukrajince v takovém počtu a tak dobře mluvit anglicky. Příjemná byla i reakce personálu restaurace, který vůbec nic nenamítal, když D vytáhla z tašky několik lahví přineseného vína – ve zdejším prostředí se na tom prý většinou můžete s personálem předem dohodnout.

Staré stromy a úsměv potěší vždy

Jste-li mladí, zdraví a netrpíte astmatem, Kyjev si určitě oblíbíte a budete se v něm cítit dobře. Lidé jsou milí, ochotní vám poradit, jediným jistým dorozumívacím jazykem je ale ukrajinština, někdy pomůže polština, slovenština nebo i čeština, samozřejmě ruština (pokud tím neurazíte vlastenecké cítění svého protějšku), někdy vám ale nepomůže vůbec nic, jen úsměv, toho se dočkáte vždycky. Na každém rohu a snad i kroku, narazíte na kavárnu s výtečnou kávou, restaurace s dobrou lokální kuchyní (jedli jsme i v autentické gruzínské restauraci), sympatická moderní bistra a spoustu stánků s čerstvým sladkým i slaným pečivem, k nimž se nabízí káva, kakao, nebo čaj.

Vedle architektury staré části, kde se cítíte úplně jako doma, tedy ve Střední Evropě, a vedle pravoslavných kostelů s pozlacenými báněmi, které vám naopak připomenou, že jste daleko na východ od domova, mi v Kyjevě připadají nejkrásnější rozlehlé anglické, dobře udržované parky. Starobylé listnáče se spoustou kaštanů (vypadají zdravě) vytvářejí při prudkém slunci příjemnou a souvislou stinnou klenbu, stopy po kácení staletých krasavců naleznete stěží, pokud vůbec, na rozdíl od pražské Stromovky, kde z trávy smutně trčí ohromné pařezy a vzrostlé letité stromy se stávají čím dál víc solitéry. Stromů v Kyjevě si velmi váží, jak lidí nevím.

Climate Strike, Climate Change, Change!!!

Druhý den po ránu jsem na ulici oslovila dvě elegantní slečny, když jsem se ztratila na cestě z ulice Bohdana Chmelnického na náměstí sv. Michala, odkud měl vyrazit celoukrajinsky organizovaný pochod v rámci globální páteční klimatické stávky. Zkoušela jsem na ně mluvit anglicky, protože se mi do ruštiny moc nechtělo: „Where is St. Michal square, please? Climate strike? Meeting? Climate change?“  Zareagovaly teprve na climate change: „Ááá, change!“ a ukázaly na směnárnu naproti přes ulici. Ke sv. Michalu jsem přesto dorazila menší oklikou včas, průvod se teprve řadil. Kromě dobré organizace mě vedle množství mladých lidí a dětí překvapily spousty účastníků středního věku, mezi nimi četné skupinky cizinců: Němců, Britů i Američanů. Na obrovském, jak jinak, Svatomichalském náměstí se podle pokynů organizátorů řadili stávkující podle měst, z nichž do metropole dorazili, nebo podle škol, firem a institucí, z nichž přicházeli v Kyjevě. Podél průvodu pobíhali od startu až do cíle před prezidentským palácem vyvolávači hesel s tlampači a davy jejich hlášky rozjařeně a hlasitě opakovaly. Nejdříve jsem se trochu styděla, připomínalo mi to komunistické prvomájové „dobrovolné“ průvody a „spontánní“ veselí, ale tady se lidi pokřikováním hesel skutečně bavili. Na rozdíl od podobných pražských protestních pochodů si žádný neinformovaný kolemjdoucí nemohl splést náš průvod s tryznou za významného zemřelého. Rozjařené davy bylo všude slyšet a k vidění se nabízely vtipné transparenty a nejrůznější rekvizity, jednoduše tvořivost a velká legrace, po nějaké váhavosti, ostýchavosti, nebo dokonce strachu ani stopy!

Průvod mi vlastně zajistil bezplatnou prohlídku městského centra, které mi chvilkami připomínalo Vídeň nebo Košice či mé rodné město Prahu. Na první pohled Střední Evropa se vším všudy, možná s živější pouliční scénou, než na jakou jsme zvyklí doma: spousta „občerstvovacích stanic“, mládež stejně (ne)oblečená a (ne)učesaná. Asi kilometr dlouhý lidský had se sune středem kyjevských ulic v poklidu, až se nakonec natlačil na malé náměstí přímo před prezidentský palác. Jediný náznak regulace představuje marná snaha policistů udržet účastníky průvodu v šestistupech, aby je chránila před projíždějícími auty, z čehož mají všichni velké gaudium, a s potěšením policejní instrukce ignorují.

Prezident Volodymir Zelinsky nás sice pozdravit nepřišel, jak bylo původně plánováno, protože právě vrcholilo vydírání pana Zelinského panem Trumpem,³ nicméně přímo před vchodem do paláce klid a bezpečí prezidenta brání jen několik černě oděných členů zásahové jednotky, kteří nebrání účastníkům stávky v řečnění, ani ve vytváření ohromného dinosaura z plastového odpadu, ani ve stanování či dalších aktivitách, které tu právě probíhají. Policie jen občas okřikne fotografy, kteří šlápnou do záhonku modrožlutých, jak jinak, macešek. Největší počet mužů v černém provázel a vchod do prezidentského paláce střežil před zástupem Amnesty International, který tvořil čelo průvodu.

Katalyzátory možná, smrad určitě

Po kyjevských bulvárech, širokých a živých, se pohybuje možná i více aut v několika pruzích v jednom směru než lidí. Chodníky jsou sice také široké, ale rachot motorů, výfukové plyny, spousty vysokých obrubníků, schůdků a schodišť do podchodů vám cestu neusnadňují. Nezdá se však, že by to místní od chůze odrazovalo, po bulvárech se valí davy lidí v jakoukoli denní i noční hodinu. Po příjezdu z letiště jsem v přesvědčení, že po vyzvednutí klíčů od D ujdu snadno zhruba jeden a půl kilometru pěšky k našemu apartmá, nechala odjet taxi. Když jsem po hrbatých kočičích hlavách dotlačila svůj kufr na kolečkách až ke hlavní třídě Chreščatyku, musela jsem se několikrát zanořit do rozsáhlého labyrintu podchodů, jakýchsi podzemních obchoďáků se spletí úzkých, různě lomených uliček a několikrát se vracet, protože jsem se v nich ztratila a vynořila se na špatném místě. Eskalátory nikde nenaleznete, takže jsem se pokoušela využít úzkou platformu z leštěného mramoru po obou stranách schodů jako klouzačku pro zavazadlo směrem dolů a tlačit ho směrem nahoru, přičemž jsem musela neustále udržovat balanc.

Metro ovšem funguje spolehlivě a lacino, zdálo se mi však, že jím jezdí spíše chudší Kyjevané, což poznáte podle méně elegantního oblečení a více ztrhaných tváří. Kdo má auto, raději trčí v zácpě ve svém ať už velkém moderním fáru, nebo žigulíku, kterým se u nás nejezdí už ani na pole. Auto je tu zřejmě záležitostí společenské prestiže, možná ještě více než u nás, a nikoho při tom nezajímá, zda je katalyzátor funkční, nebo jestli je jím vůz vůbec vybaven. Velkou výhodou Kyjeva i dalších měst jsou ovšem signalizované přechody, které odpočítávají vteřiny zbývající k překonání vozovky nebo dobu čekání, než vám naskočí zelená.

Zastavení první – Brody

D nás varovala, že ukrajinské silnice jsou různé, většinou strašné, a měla pravdu. Cestou do Lvova se střídaly kratší úseky docela kvalitních nadřazených i místních komunikací s cestami, o nichž můžete jen stěží tvrdit, že jsou to silnice, nepoznáte ani, zda vozovka je či byla zpevněna a funkci retardérů na nich představují jámy i jamky a díry

i dírky. Cestou na západ projíždíme krajinou s obrovskými plochami opuštěné, zaplevelené zemědělské půdy, míjíme chudičké vesničky s malými, většinou kukuřičnými nebo zeleninovými políčky kolem maličkých domků, občas předjíždíme koňské povozy i volně pochodující krávy.

Co dokáže cholera

K večeru se rozhodujeme, že zastavíme v Brodech, kdysi nejžidovštějším městě Haliče, kde žilo v 19. st. více než 50% a kolem r. 1860 dokonce téměř 90 % Židů. Na 385. km sjíždíme ze silnice na okraji města k lesu, stop a šok! Podél borového háje se tyčí les tisíců (5 500 dosud zdokumentováných), téměř dva metry vysokých náhrobků nového židovského hřbitova. Všude ticho, přes cestu je vidět neupravená předměstská krajina s jakýmisi skladišti, ohradami z vlnitého plechu, jinak nic. Mezi náhrobky jsem si připadala jako obr mezi mrakodrapy ve městě duchů. Tenhle nový židovský hřbitov vznikl v době epidemie cholery na začátku 19. století, kdy dva staré hřbitovy uvnitř města (které už vzaly za své – jeden pokrývá sportovní hřiště, nad druhém stojí sklad, nebo obchodní dům) nestačily pojmout všechny oběti cholery. Z tehdejší celkové populace 20 000 (dnes tu žije 23 000 obyvatel) podlehla choleře asi ¼, nemoc si nevybírala, kosila ženy, muže, staré, mladé i děti. Nechci to zakřiknout, ale Covid-19 k nám zatím tak krutý není.….

Kdo hledá, moc toho nenajde

I dnes vypadají Brody jako po epidemii, připomínají spíš pustou vesnici než maloměsto.

Kdysi to bylo, po Lvově, 2. největší město Haliče, obchodní a kulturní středisko, dopravní křižovatka na hranicích mezi rakouským a ruským impériem, se statutem svobodného obchodního města. Fungovala tu prestižní ješiva, působil profesionální sbor proslulých zpěváků a tanečníků Broderzinger, bez nichž se neobešly žádné židovské svátky v okolí ani po celé Haliči, Maďarsku, ba dokonce i v Rumunsku, považovaný za počátek tradice židovského divadelnictví. V Brodech bývalo i gymnázium a pod vládou Polska tu od r. 1936 dokonce působila lidová univerzita pro zemědělce.

I přes poněkud mrtvolný poklid současných Brodů můžete z velikosti synagogy i Nového hřbitova vytušit, že v minulosti tu bylo živo, někdy až příliš, odehrály se tu dokonce dvě velké bitvy, za Polsko – sovětské války v r. 1919, o níž píše Babel ve své Rudé jízdě, a za 2. světové války v roce 1941 tu proběhla největší tanková bitva. Do prvního dělení Polska v r. 1772, kdy se Brody staly součástí habsburského impéria, se tu střídaly u vlády polské feudální rodiny. Po několik století zde panující aristokratickou rodinu Potockých připomíná rozpadající se, původně renesanční palác, vlastně pevnost s mohutným fortifikačním systémem. Za sovětské vlády sloužila lidu, takže zvenčí dnes stavba vypadá jako zanedbaný válečný sirotčinec.

Z mohutné čtvercové synagogy pevnostního typu, která měla kdysi bránit židy před útoky křesťanů nebo tatarských nájezdníků, dnes zbyla ruina s propadlou střechou. Cedule před ní sice informuje o její slavné minulosti, a právě probíhající rekonstrukci, ta se však ve skutečnosti zadrhla a budova chátrá čím dál víc. V jediné dobře zachované stavbě „židovského původu“, bývalém židovském soudu, dnes sídlí Rada města.

Všichni dobří rodáci

Haličským Židům se žilo nejlépe za Rakouska, alespoň podle brodského rodáka Josepha Rotha, který prohlásil, že habsburská monarchie mu umožnila být Židem/židem a zároveň cítit sounáležitost s mnohonárodnostním soustátím. Za I. světové války Roth dokonce dobrovolně narukoval do Rakousko – Uherské armády a sloužil ve Lvově jako válečný novinář, s rozpadem Rakouska – Uherska se nikdy nesmířil a dokonce se snažil diplomatickou cestou o jeho vzkříšení. Zřejmě tušil, že rozpad monarchie dospěje k další válce, měl „štěstí“, že se jí nedožil, zemřel v roce 1939 v Paříži.

Rothův román Job, který patří k mému nejoblíbenějšímu čtivu, prý nese silné biografické prvky a odráží osudy vlastní rodiny i život zdejších Židů. Při procházení ztichlými Brody mi tu ale atmosféru Joba už vůbec nic nepřipomínalo. Dalším slavným brodským rodákem byl rabín Ezechiel Landau a pocházela odtud také matka Sigmunda Freuda Amálie Nathanová. Dost možná, že předkové všech Brodů i Brodských pocházeli odsud.

 Kde ty všechny Brody jsou a kam zmizeli Broďané?     

Malá vesnická stavení se v Brodech střídají se všelijak slátanou architekturou svépomocně stavěných rodinných domků s dvoupatrovými honosnějšími městskými domy, které ještě pamatují kapitalismus z přelomu 19. a 20. století. Malé obchůdky připomínají naše večerky, v centru najdete obchoďáky i samoobsluhu, v níž žena za pultem, jako by z oka vypadla Jřině Švorcové, představitelce hlavní role ze stejnojmenného nechvalně proslulého čsl. komunistického TV seriálu. Občas přejede po ulici auto (jedno v úterý, další v dubnu) a vozovku můžete přejít přes jeden signalizovaný přechod, který vám odpočítává vteřiny. Povečeřet lze na kryté zahrádce docela příjemné restaurace, více jsme jich tu nepotkali, ale s obsluhou i s klasickou nabídkou jídel jsme byli spokojeni. Rozhodně však v Brodech najdete více betonových připomínek socialistické architektury než památek po čemkoli.

Na velkém betonovém náměstí se spoustou obchodů s obuví se ve víkendovém podvečeru potkáme jen s obvyklou sochou Tarase Ševčenka – na našich cestách jich spatříme ještě bezpočet, jako by Ukrajinci neměli žádného jiného literárního velikána. Jinak je o sobotě i neděli v brodských ulicích prázdno, nebesedují tu dospělí občané, ani nelelkuje pubertální mládež, tržnice se zamčenými dřevěnými stánky je liduprázdná, jen před přilehlou nálevnou popíjí několik mužů neurčitého věku pálenku a pivo, vypadají, že už mají dost, přesto pokračují…..

Překvapivě moderní, vkusné, komfortní a ve srovnání s našimi poměry laciné ubytování nám poskytl hotýlek Meridian, nedaleko centra poblíž železnice. Na pokoji nechybělo nic kromě snídaně, kterou jsem obstarala ve shora zmíněné sámošce „za hubičku“, ostatně jídlo v restauracích i potraviny v obchodech nás v přepočtu na koruny přišly všude levněji než v Čechách. Na pokoji jsme měli k dispozici kávovar, kávu i přístup k wifi. I v nedělním ránu jsem na cestě z hotelu pro snídani a zpět potkala v naší ulici jedinou, konzervativně, ale krásně vystrojenou starší paní (s černou kabelkou – psaníčkem – v ruce, a do černa laděným květovaným průsvitným šátkem na hlavě, v černém svetříku a černé plizované sukni, s černými punčochami i elegantními střevíci téže barvy) důstojně kráčející zřejmě do kostela.

Zastavení druhé – Busk

Hřbitov nebo pastvina?

Na cestu z Brodů do Lvova sluníčko zvesela zářilo, když nás D (po celou dobu výpravy se střídala v řízení s P, L a já neřídíme) na 90. kilometru při dohodnutém průjezdu Buskem neomylně navigovala k židovskému hřbitovu nad městem. Na rozdíl od Nového hřbitova v Brodech tu ale na zvlněné ploše zůstalo vztyčeno jen několik nádherně tesaných náhrobků, mnohé s reliéfem čápa, erbovním znakem města, nicméně je zřejmé, že se tu někdo pokouší povalené, nebo zcela zarostlé kameny vydobýt ze země a znovu postavit. Několik minut po zastavení nás oslovil muž neurčitého věku (35 až 55), který vyšel z branky sousedního domku. Potvrdil, že jakási židovská organizace se pokouší hřbitov obnovit a pochlubil se, že s organizací spolupracuje a „trochu se o hřbitov stará“, seče trávu, aby náhrobky znovu nezarostly býlím, krávy se tu už prý nepasou. Podobně se nám s místními vedlo i všude jinde: ať jsme stáli před synagogou, kostelem nebo tím či oním hřbitovem, vždy se s námi chtěli pobavit a podat nějaké informace.

 Holocaust jako přes kopírák

Hřbitov prozářený sluncem, pokosený trávník na vršku, ovocné stromy ve svahu, vypadá nádherně a pokojně i s povalenými náhrobky, těžko si představit, že tu lidi za obou válek tolik zkoušeli. Z hrůzy před obsazením města carskou armádou v první Velké válce uteklo mnoho Židů do Vídně, Maďarska nebo Čech, v roce 1939 obsadili Busk Sověti a zřídili tu koncentrační tábor pro Poláky a když se blížili nacisté, polskou elitu povraždil NKVD. Když do Busku prvního července 1941 vtáhla německá okupační vojska, zlikvidovala tu pro změnu nejdříve místní židovskou intelektuální elitu, v témže roce následovala exekuce práce neschopných asi 700 Židů, ostatní byli zahnáni do ghetta a přinuceni k těžké fyzické práci. Několik desítek nejhezčích mladých dívek bylo podle svědků přinuceno pracovat jako sexuální otrokyně a ty, které to odmítly nebo s německými vojáky otěhotněly, byly zastřeleny. V květnu 1943 zbývajících asi 1 500 Židů zlikvidovala SS Einsatzgruppe. Za podpory ukrajinské policie Židy shromáždila a popravila poblíž hřbitova, kde právě stojíme. Jen několika málo jednotlivcům a rodinám se podařilo popravě uniknout, zakopat se v lese nebo ukrýt u ukrajinských sousedů a za jejich pomoci a neuvěřitelného rizika a strádání (pro obě strany) přežít. S téměř strojovou přesností se proces vyhlazování opakoval i všude jinde.

Starobylá historie taky jako přes kopírák

Busk, který prý odvozuje své jméno od nedaleké řeky Bug, má dlouhou historii jako většina haličských měst, první zprávy o Busku se objevují v kronikách dokonce už v 11. století a městská práva byla městu udělena taky o dvě století dříve než jinde, městu se přezdívalo haličské Benátky. První synagoga tu stála na samém počátku 16. století a zdejší dnes zpustlý židovský hřbitov je nejstarším aškenázským pohřebištěm na Ukrajině.

 Židé tu po celou známou historii hráli významnou roli, před 2. světovou válkou ze všech 8 000 obyvatel bylo tři a půl tisíce Poláků, necelých dva tisíc Ukrajinců a přes dva a půl tisíce Židů, po nichž tu, podobně jako mnohde jinde, zbyla jen zchátralá synagoga, o niž nemá kdo pečovat. To všechno není žádný objev, ale všeobecně známá skutečnost, spatříte-li však důkaz tak dokonalé zkázy na vlastní oči, přece jen je to direkt na solár, z něhož se vám zvedne žaludek. Čeho všeho je homo „sapiens“ schopen?

O křesťanské památky se tu pečuje s láskou, křesťané totiž přežili. Z židovského hřbitova, možná nejvýše položeného bodu na okraji města s výhledem na báně pravoslavného kostela pokrytého falešným pozlátkem (asi plastovým), jak je tu zvykem, nás vylákal dřevěný kostelík zářící novotou jen pár kroků od židovského hřbitova přes malé údolíčko. Na dně údolí jsme přešli přes potok zarostlý trávou ostřicí a stanuli před řeckokatolickým svatostánkem kompletně zrekonstruovaným, spíše repasovaným, bez jediného hřebíku.

Zastavení třetí – Lvov

Do Lvova jsme se všichni těšili a hodně od něj očekávali především kvůli jeho „multikulti“ pověsti. Věděla jsem, že město má za sebou dlouhou slavnou historii kulturní, obchodní i válečnou, ale jak vypadá dnes?

Opravu WC hradíte vy!

Náš příjezd do Lvova (ukrajinsky Lviv, polsky Lwów, německy Lemberg, latinsky Leopolis, v jidiš něžně Lemberek nebo Lemberyk), zrovna triumfálně nevypadal. Zaparkovali jsme v samém centru města na rušné křižovatce pár kroků od reprezentativní budovy státní opery z konce 19. století u ulice Horodskaja (psáno Gorodskaja), kde D pro jistotu domluvila ubytování předem kvůli turistické přitažlivosti perly Haliče. V Horodské, trochu ušmudlané ulici připomínající pražskou Hybernskou nebo Jindřišskou (auta, která se tu spíše protlačují, než projíždějí, tramvaje Tatrovky s pomačkanými, všelijak pospravovanými karosériemi i autobusy dost možná ještě pamatují sovětskou Ukrajinu) jsme bez problémů našli „svůj“ dům opatřený kódovacím zámkem. Zatímco fasáda měšťanského činžáku z přelomu minulého a předminulého století vypadala zašle a zaprášeně, vnitřnosti domu vypovídaly o rozkladu i marné snaze nájemníků ucpat a přelakovávat všeliké díry a nedostatky v kdysi reprezentativní budově. V nepříliš vzhledném 2 pokojovém bytě zařízeném luxusem 80., možná 90. let minulého století – velká naleštěná nábytková stěna, rozkládací, trochu ošuntělá sedačka, malinká kuchyňka a koupelna – nicméně fungovalo vše jako v současném století, jen vhazovat papíry do záchodu se oproti našim zvyklostem přísně zakazuje (neuposlechla jsem), ucpete-li jej, opravu hradíte vy!!!

Bylo tu, není tu

Velkou výhodou našeho ubytování byla bezprostřední blízkost Rynku, samého středu historického jádra města. Rozlehlé čtvercové, z většiny renesanční náměstí, které je na seznamu UNESCO, dokládá, že Lvovu se obzvláště dařilo v 15. až 17. století (gotické stavby vzaly za své při velkém požáru v roce 1527). Došli jsme tam z domova za pár minut kolem opery upozorňující na transparentech na celosvětové židovské setkání, které už ale proběhlo, a skrze tržiště se spoustou stánků, kde zakoupíte cokoli (P tu koupil D k narozeninám modré tričko s typickou ukrajinskou, ale průmyslovou, avšak hezkou bílou výšivkou. Původně renesanční rátuša (radnice) uprostřed náměstí vyšla z poslední nejvýraznější přestavby za Habsburků po zřícení původní věže v jednoduchém, elegantním klasicistním hávu. Na Rynku naleznete vše, co turisté potřebují včetně vyhlášené moderní kavárny s pražírnou a restaurací a muzeí (naleznete tu i muzeum ukrajinského odporu proti sovětskému teroru, kde se účastníci odboje v podzemí tajně scházeli) i galerie starého umění, kde si paní pokladní k propočtu zlevněné vstupenky přizvala 3 další zaměstnankyně.

Skutečnost, že tu po staletí žilo vedle sebe tolik národností jako snad nikde jinde v Evropě (Ukrajinci, Rusíni, Huculové, Poláci, Židé, Němci, Arméni, usadili se tu i Řekové, Srbové, Uhři, Italové, dokonce i Skoti, Tataři, Gruzínci a taky Češi) a že etnické různorodosti odpovídala i pestrost konfesijní (působila tu pravoslavná, řecko i římskokatolická církev, arménská apoštolská církev, svou víru tu mohli vyznávat samozřejmě židé, mezi nimi třeba i Karaimci, a taky muslimové) vám už ale dnes připomenou jen jejich svatostánky a názvy ulic kolem Rynku ohraničující okrsky někdejších menšin: Starojevrejskaja, Virmenskaja (Arménská), Serbskaja…. Dobře udržované architektonické památky – jeden kostel vedle druhého, kaple, paláce, v jednom z nich tzv. Black Mansion jsme povečeřeli (asi to nebyl pokrm strhující chuti, protože si vůbec nepamatuju, co jsme to vlastně jedli) i krásně udržované valy obepínající staré město – nemohou ale zastřít, že v současnosti jsou především turistickou atrakcí, což ostatně čím dál více platí i o pražském historickém jádru města.

Arménská superstar a nizozemské renesance

Lvovu nelze každopádně upřít výjimečnou historickou krásu, přestože se s podobnou architekturou pravděpodobně setkáte i v dalších zemích Střední Evropy, Česko, Slovensko či Rakousko nevyjímaje. Lvovu paradoxně možná pomohla dlouhá sovětská okupace, která se projevovala mimo jiné tím, že se tu do ničeho neinvestovalo, takže se ani moc nebouralo. Více než jiné stavby mě zaujal, ba přímo dojal komplex staveb Arménské apoštolské církve, který velký požár v 16. století nedokázal zničit, mnohokrát se sice přestavoval a upravoval, ale autentická starobylost, která nezapře ani gotiku, z něj dosud nevyprchala. Sestává z katedrály, zvonice, arcibiskupského paláce, arménské banky, kláštera benediktinek a sloupu sv. Kryštofa. O tom, odkdy tu nějaký kostel stál, neexistují věrohodné doklady, ale je jisté, že už v roce 1367 se stal katedrálou a vystavěl jej lvovský architekt italského původu. Díky mnoha přestavbám se dá těžko mluvit o nějakém jednotícím slohu, každopádně to katedrále náramně sluší i uvnitř – z úzké ulice není pro výhled zvenčí dostatečný odstup – výzdoba svou barevností působí orientálně, vznešeně i radostně a geometrický dekor na stěnách i sloupech připomíná secesní tapety. Právě v okamžiku, když jsem do chrámu vstupovala branou, vedraly se dovnitř i Achnatonovy sluneční paprsky oknem!

Podobně jsem se nechala unést reliéfní výzdobou venkovní fasády a hrou světel uvnitř kopule Boimovské kaple (ve spodním rohu Rynku), kterou si nechal postavit pro svou rodinu tajemník krále Štěpána Báthoryho ve stylu nizozemské renesance.

Turismus město evidentně živí, uličky historického města byly návštěvníky přecpané a domorodce jsme potkali leda za pultem, u pokladny nebo v recepci hotelu podobně jako na Starém městě pražském nebo na Malé Straně. Ve srovnání s Prahou je ale zdejší procházka daleko příjemnější, protože autům je do historického centra vjezd zakázán. I průvodcovská služba je organizována lépe než u nás – město ji nabízí zdarma a pokud se vám zalíbí, můžete průvodkyni, v našem případě kultivované a krásné studentce, která vás na to předem upozorní, přenechat dobrovolný peníz.

Z židovské čtvrti v historickém centru nezbylo vlastně – s výjimkou jména ulice, několika prohlubní od mezuz⁴ u vchodu do domů a pár zachovaných nápisů v jidiš u bývalých obchodů – nic. Místo, kde stávala renesanční synagoga Zlatá růže a v jejím sousedství další synagoga, bylo ponecháno pietně prázdné, nezastavěné a pojmenováno jako Prostor synagog. V celém městě zůstala dnes v provozu jediná synagoga ortodoxního spolku Cori Gilod – s košer kuchyní a mikví – stojící daleko od centra v blízkosti krásného, opravdu velkolepého, ohromného secesního hlavního nádraží. Starožidovská ulice, několik nápisů v jidiš a pár mezuz je dnes vše, co po této velké kulturní menšině, někdy i většině, můžete dnes spatřit.

Z kasina Dům vědců a skoro zpět

Z ulice Listopadovo Čina (není mi známo, o jaký čin šlo) poblíž parku vstupuji zvědavě do bývalého luxusního šlechtického kasina v pseudobarokním slohu nazdobeném jako šlehačkový dort, za Sovětů pojmenovaného Dům vědců. Procházím nikým nepozorována a nesledována liduprázdnými sály, dnes se v nich prý konají konference, plesy, natáčejí se filmy, jen jednou kolem mne proběhne jakýsi rozcuchaný, velmi zaměstnaně vyhlížející pán, nakonec využiji stylových toilet u východu, kde se střídám s jakousi dětskou výpravou, která sem právě vstupuje. Při procházkách širším centrem míjíme spoustu zajímavých secesních domů (některé z nich jsou na fasádě krásně dekorovány kachlíčky, podle průvodkyně s huculskými vzory), podle mého názoru chronologicky posledních staveb, které Lvov architektonicky obohatily a dodnes svědčí o průmyslovém boomu na přelomu 19. a 20. století podobně jako v mnoha dalších středoevropských městech. Potom přišla zkáza v podobě ekonomické krize, po té sovětské, německé a opět sovětské okupace. Zastavujeme se na večeři v moderní a levné studentské menze přístupné veřejnosti, o jejímž designu, kvalitě gastronomických služeb včetně širokého výběru jídel, si naši studenti mohou nechat jen zdát. Před spaním si ještě dopřáváme výtečnou kávu, dortík a likér v kavárně Franze Josefa připomínající interiérem i nabídkou šlehačkových, čokoládových, marcipánových a kdovíjakých dortů, štrůdlů, sněhových pusinek, čokoládových pralinek a nápojů (likérů všech barev, kávy, horké čokolády) dobu nejdéle panujícího habsburského monarchy. Cestou domů procházíme rušnou křižovatku blízko Opery kolem venkovských květinářek, které tu od rána sedí na stoličkách (možná jsou to jen nádoby, v nichž přinesly květiny) a klevetí, obchody se asi moc nehýbou, a vracíme se do „našeho“ domu zašlé slávy v Horodské v naději, že nám strop nad schodištěm nespadne na hlavu a záchod se neucpe.

 Krátký konec dlouhé tolerance

Od dob, kdy město vzniklo v polovině 13. století na obchodní stezce spojující západní Evropu s Asií a Skandinávii s Byzancí a po zničení města Halyče nájezdy Mongolů, se stalo obchodním i kulturním střediskem velkého regionu, uběhlo celých sedm století prosperity. Během nich nepřestal přitahovat lidi z celého světa a přes různé potyčky a boje mezi okolními mocnostmi i zdejšími etniky o nadvládu, jeho věhlas stoupal. Pak přišlo „krátké dvacáté století“ s dvěma velkými válkami a soužití bylo ta tam, poštváni proti sobě se nakonec všichni stali obětmi, Židé nejvíce. Židovská komunita, třetina ze všech 340 000 předválečných obyvatel Lvova, byla vyvražděna zcela, do pogromů na začátku německé okupace byli zapleteni i Ukrajinci a jak jsem viděla v místním muzeu na jedné fotce, kterou zde ani nechci ukazovat, dokonce i děti!

Určitě je taky znáte

Lvov bývalo velice plodné místo: až do posledních dvou válek ve zdejší atmosféře dílo kvetlo, množilo se a významných osobností přibývalo. Tak např. brzy po Guttenbergově vynálezu sem svou tiskařskou dílnu přestěhoval z Moskvy Ivan Fjodorov a vydal tu v r. 1581 první bibli v cyrilice (tzv.Ostrožská bible), byla zde založena jezuitská kolej (1608), z níž se o něco později stala univerzita (1661) s dnešním názvem Ivana Franka, který na ní také v 19. století studoval, jako první na světě se tu vydávaly noviny v jidiš, rozšířil se zde sionismus, na zdejší univerzitě studoval i vynálezce vakcíny proti tyfu Rudolf Weigl, nebo slavný spisovatel sci-fi Stanislaw Lem, narodil se zde rakouský spisovatel Leopold Ritter von Sacher-Masoch, mezi jehož předky patřili Rusové, Španělé i sefardští Židé a byl po něm nazván masochismus, pocházela odsud i česká herečka Vlasta Fabiánová, významný člen Solidarity, poradce Lecha Walesy a přítel českých disidentů Jacek Kuroń, světoznámým rodákem je taky „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal, proslulé matematiky lvovské školy nebo slavné rabíny ani nepočítám, protože se v nich nevyznám.

Exkurze pražské radnice se silně doporučuje

Pokud by se pražská veřejná správa chtěla poučit, jak vystačit s málem, aby město fungovalo a člověk si v něm užíval výhod moderní, resp. postmoderní doby, doporučuji jí výlet do Lvova. Např. výše zmíněné, poněkud vysloužilé tramvaje a autobusy vás dopraví přesně podle jízdního řádu, kam potřebujete, aniž by se cestou rozpadly, bankomaty vám vydají zdejší měnu i po vložení karty z českých bank, bez problémů naleznete obchody s elektronikou, ztratíte-li nabíječku k mobilu (jako já), i tady vás všude dostihne mobilní signál a do sítě wifi se chytíte ve všech ubytovacích zařízeních, restauracích i kavárnách s kávou zaručené kvality, kterou u nás dosud neznáme. Doporučuji českým městům i propagaci skrze průvodce za dobrovolnou cenu atp., vyvarovala bych se snad jen zanedbaného bytového fondu a neprůchodných stoupaček.

Na shledanou v lepších časech!

Po třech dnech opouštíme Lvov s vědomím, že Evropa nekončí ve Valašském Meziříčí, jak si občas namyšleně představujeme. Na velké návraty to však zatím nevypadá, ale kdo ví, třeba tu budou lidi zase hledat i něco jiného než minulost, možná i zajímavou práci a zůstanou déle než jen pár dní, to bude teprve ta pravá globalizace!

Zastavení čtvrté – Drohobyč

Utrpení z povinné četby Bruna Schulze

Dusivý pocit rezignace, všudypřítomná stísněnost i jakási zatuchlost, která člověkem prorůstá jako hnilobná houba dřevem a tlumí jako antidepresivum i přesto, že občas žhne slunce na pomíjivou nádheru květin. To jsou pocity, které ve mně vyvolávala četba povídkového cyklu Skořicové krámy Bruna Schulze, spisovatele, malíře, kreslíře, grafika a drohobyčského rodáka, kvůli němuž jsme se v Drohobyči zastavili.

Od P a D jsem před naší cestou Skořicové krámy dostala za „povinnou četbu“ ještě s další knížkou o zmizelém židovském městečku Trochenbrod (The Heavens Are Empty, Bendavid – Val), obě literární výpovědi mi, každá jiným způsobem, zprostředkovaly představu o tom, jak to asi v haličských městech do 40. let 20. století chodilo a vypadalo.

Sérií spíše surreálných obrazů než povídek, které prorůstají jeden do druhého, jako se vám občas sen prolíná s realitou a vy si nejste tak docela jisti, co se vám zdálo a co se vám ve skutečnosti přihodilo, se Schulz ve Skořicových krámech vrací do atmosféry rodného města a rodinného prostředí, v němž žil jako kluk s darem podivné představivosti.

Schulz se proslavil Skořicovými krámy až posmrtně v 50. letech stejně jako románem Sanatorium na věčnosti. Názory na ně, nejen mezi mými přáteli, bývají krajní jako na každou výjimečnou literaturu, jedni je považují za vrchol polské avantgardní literatury (Drohobyč mezi světovými válkami patřila Polsku) a srovnávají ho s Franzem Kafkou, druhým připadají praštěné a číst je představuje pro ně utrpení. Jsou mi pochopitelné oba názory, ale jsem přesvědčena, že utrpením je především pro mladé polské studenty Schulz jako povinná školní četba. Ještě si velmi dobře vzpomínám na kontrolní otázky provázející povinnou četbu třeba Kafkovy Proměny na střední škole: „Je Řehořova proměna ve hmyz jeho sen, nebo realita, jaké byly jeho vztahy k rodině, co tou proměnou chtěl autor říci, co autor kritizoval, čím trpěl, proč trpěl, kdo za to mohl ……?“ Naštěstí pro české studenty mají Kafkovy povídky nebo romány alespoň nějaký příběh a svým způsobem i humornou stránku. To, co se však s Brunem Schulzem v Drohobyči stalo později, když vyrostl z klukovských kalhot ve 40. letetch, nebyl zlý sen, ale skutečnost, kterou by si asi nedovedl představit do té doby ani on sám.

Každý gestapák měl svého Žida, dokud mu ho nezabil jiný gestapák

Schulz se narodil v Drohobyči, v 19. st. po Lvově druhém největším městě Haliče, roku 1899 do asimilované židovské rodiny, která vlastnila obchod střižním zbožím, maminka byla dcerou dřevařského magnáta. Od dětství prý rád psal, kreslil a maloval doma i ve škole, při studiích na zdejším gymnáziu a potom i během studia architektury ve Lvově a ve Vídni. Před válkou publikoval velice málo, objeven pro svět byl až po ní. On sám se považoval spíše za výtvarníka, na své alma mater, drohobyčském gymnáziu, se po ukončených studiích živil výukou výtvarné výchovy a praktického předmětu podobného asi našim dílnám, což ho ovšem moc nebavilo. Aby hochy, své studenty, které ty předměty taky moc nebavily, trochu zklidnil, vyprávěl jim údajně všelijaké příběhy, což bavilo obě strany. Když přišla 2. světová válka, naskytla se mu paradoxně i velká malířská příležitost. Každý den ho totiž z ghetta, kam byli zahnáni všichni zdejší Židé, povolával důstojník Gestapa Felix Landau, aby mu v „jeho“, tedy zabrané vile v Janovské, nynější Tarnowské ulici č. 14, vyzdobil pro synka pokoj nástěnnými malbami s pohádkovými výjevy. Schulz v Drohobyči na jeho rozkaz vymaloval i klubovnu Gestapa v bývalé jízdárně. V tomto privilegovaném postavení se mu dařilo přežívat až do roku 1942, tedy déle než mnohým jiným drohobyčským Židům, ale nakonec jej na ulici zastřelil jiný gestapák, jako mstu za to, že Landau mu zastřelil „jeho Žida“.

Drohobyč ve srovnání s nedalekým městem Skole, o němž se dozvíte za chvilku, působí mnohem vznešeněji a více městsky. Stará zástavba z dob průmyslového boomu svědčí jasně o tom, jak důležitým a rozvinutým střediskem v té době Drohobyč byla. Pokud jde o architekturu, připadala jsem si tu opět jako v českých zeměpisných šířkách a délkách. Dobře udržované obytné domy, krásné vilky, velká budova gymnázia s cihlovým obložením, velká synagoga – bohužel v době, kdy jsme se k ní dostali, byla uzavřená, kostel se špičatou věží, secesní domy, to vše trochu připomínalo severní Čechy – třeba Teplice z dob, kdy byly vyhledávanými lázněmi, nebo krásné secesní vily v pražské Bubenči.

Při procházce vilovou čtvrtí jsme podle mapy došli k Tarnowské 14, kterou obýval zmíněný uměnímilovný gestapák a kde dnes sídlí muzeum Bruno Schulze. Vedle nejrůznějších artefaktů Schulzova života i jeho rodiny, fotek a ukázek dobových lechtivých až mírně pornografických filmů – erotika Schulzovi cizí rozhodně nebyla – tu samozřejmě naleznete jeho texty, grafiky a kresby, zachovány a sejmuty jsou zde některé jeho nástěnné malby a najdete tu i texty o válečné historii a holocaustu. Překvapila nás tu ochotná paní průvodkyně, na zdejší prostředí velmi dobře jazykově vybavená angličtinou i jinými jazyky. Kromě toho na rozdíl od Lvova i dalších měst, kde na jednu liduprázdnou místnost muzea zpravidla připadala 1 až 3 kustódky, zastávala v muzeu všechny funkce od pokladní přes historičku a kunsthistoričku až po zasvěcenou průvodkyni.

Zastavili jsme se i v Cerkvi sv. Jiří, jednom z nejstarších dřevěných haličských chrámů, postaven byl na přelomu 15. a 16. století nikoli však v Drohobyči, ale ve vesnici Nadijiv, odkud sem byl přenesen (namísto chrámu spáleném Tatary). Cerkev byla sice zavřená, ale řemeslníci, kteří ji opravovali, zavolali průvodkyni, která nám ukázala polychromní interiér zdobený malbami od hlavy až k patě a podala odborný výklad, z něhož mi toho v hlavě moc nezůstalo, kromě postavení žen a dětí při bohoslužbách. Chrám totiž sestává ze tří srubů a tří cibulovitých věží a podobně jako v synagogách jsou tu ženy od mužů odděleny. Ve středním, největším srubu se scházejí mužští zpěváci, kam ženy nesmějí, ve srubu na západní straně je babinec pro ženy s dětmi. Proč zpěvem nemohou chválit Boha i ženy, mi nikdo neobjasnil.

Zvláštní zacházení

Jen pár kroků od pamětní desky na chodníku, kde byl Bruno Schulz zastřelen s bochníkem chleba, když se vracel od Landaua do ghetta, jsme se na hlavním rynku zastavili v malé, sympaticky vyhlížející kavárně. Trochu promoklí a otřesení Schulzovým osudem jsme si sundali promoklé svršky, chtěli si odskočit na toiletu, než si v klidu objednáme občerstvení. Mladá žena u pultu nás však poněkud nevrle zastavila: „Záchody jsou zavřené, neteče voda!“ A basta! Zkoušeli jsme to i jinde, kde byli o něco přívětivější, ale vysvětlili nám, že nepochodíme nikde – toilety jsou bez vody na celém hlavním náměstí. Nakonec nás zachránila Radnice stojící uprostřed rynku, kam jsme se nepozorovaně protáhli. Radnice evidentně funguje podle jiného režimu – správa města si zřejmě zaslouží jiné zacházení než obyčejní smrtelníci i 75 let po hitlerovské okupaci a 30 let po sovětské. Co by tomu asi řekl Bruno Schulz?

 Zastavení páté – lázně Truskavec

Pokud byste tu nepotkávali lázeňské hosty oděné do tepláků a tenisek značky Addidas či buclaté dámy hovořících rusky oděné do stejně buclatých prošívaných růžových bund, tohle dostaveníčko na jihu Lvovské oblasti v podůhří Skolivských Beskyd (severní okraji Karpat asi 8 km od Drohobyče) by vám nejspíše připomnělo zaalpské vzdušné lázně koncem 19. století. Museli byste si ale ještě odmyslet betonové bloky hotelů v těsném sousedství elegantních dobových vilek. Známe to i z jiných současných horských či podhorských městeček v Evropě – v lázních Truskavec působí ale ty hory betonu jako hodně velká rána pěstí do oka. Původní zástavba – vyřezávané roubenky ve stylu alpských loveckých zámečků nebo zděné vilky s vyřezávanými dřevěnými balkonky – vás nenechají na pochybách, že to tu míval pod palcem, nebo v oblibě František Josef. První zmínky o Truskavci (truskavec je mimochodem v češtině, v polštině i slovenštině název pro druh jahodníku, nebo léčivou bylinku rdesno ptačí) jsou už z půli 15. století, ale největšího lázeňského rozkvětu se dočkal až v meziválečném období za II. Polské republiky, jezdil se sem léčit i Józef Piłsudski a děly se tu i věci nepěkné – roku 1931 tu zavraždili ukrajinští nacionalisté polského politika Tadeusze Hołówka.

Léčivá nafta

V promenádním parku Bjuvet si můžete načepovat minerální vody, nejslavnější z nich je Naftusja páchnoucí po naftě. V 18. století byla totiž v okolí objevena ložiska ropy a až do objevení rumunských nalezišť ve 20. století, bývala největší evropská ložiska právě tady v Haliči. Z nafty se vyráběl petrolej pro svícení, benzin tehdy představoval jen odpad, problém byl s jeho přepravou. Jistému místnímu lékárníkovi Ignáci Lukasziewitczovi se podařilo jako prvnímu z ropy vydestilovat čistý petrolej a vynalezl i petrolejovou lampu. Znamenalo to tehdy velkou revoluci nejen při osvětlování ulic a interiérů, ale umožnilo to provádět bezodkladné operace i v noci – prvně bylo té možnosti využito v nemocnici ve Lvově.  Naftu ve zdejších lázních dodnes využívají pro léčebné kúry, při nichž máte omládnout a pookřát, zdejší prameny se užívají i při onemocnění ledvin, močových cest a trávicího ústrojí. Jen tak mimochodem: slovo ropa je polského původu a znamená hnis!

Promenáda parkem nabízí kromě výhledu na zdvíhající se hory i různé gurmánské požitky, v „Mozartově vile“ jsme vyzkoušeli čokoládu, čokoládové bonbony a zase výbornou kávu. Hotel Sacher ve Vídni není pro tuhle kavárnu, pokud jde o kvalitu kávy, čokolády i zákusky, nedostižný konkurent. Večeři jsme si pokoušeli objednat v jednom krásném starém domě na promenádě, ale pro nezájem obsluhy a přehlušování naší konverzace hlasitou reprodukovanou muzikou jsme oželeli Wiener Schnitzel a přesunuli se do designové restaurace v novostavbě s moderní zdravou stravou, nebylo to špatné, právě tak jako naše ubytování – opět lepší standard střední Evropy. Jelikož se nám v Truskavci už nechtělo přejídat se čokoládou, vyrazili jsme hned ráno zase na cestu a protože P, jak jsem se zmínila na začátku, je fanda do železnic, bylo nezbytně nutné zastavit ve velkém železničním uzlu na trase Budapešť – Kyjev v nedalekém městečku Skole.

Zastavení šesté – Skole

Rychlíkem z Kyjeva do Pešti via Skole

Na ohromném opuštěném nádraží jsme si připadali jako ve městě duchů, odkud poslední vlak odjel před několika lety. Zdání však klame, P nás sem přivedl v době, kdy tudy měl projet rychlík, samozřejmě jsme mu nevěřili, ale stalo se: rychlík Kyjev – Budapešť tu skutečně zastavil a vystoupila z něho skupinka asi 6 skautů a z nekonečně dlouhého peronu nastoupili do vlaku dva lidé! Díky P jsme se tak na chviličku vrátili do průmyslové revoluce, jen lokomotiva byla už na naftu, bez páry!

Haličský Klondajk

Kdysi tu bývalo pořádně rušno. Ropa v 19. století přilákala do západní Haliče spousty dobrodruhů i zoufalců s podobnými důsledky jako při zlaté horečce v Americe, takže se jí začalo přezdívat haličský Klondajk. Území Skole, hlavního střediska Skolivských Beskyd, stojícího na starobylé obchodní stezce bylo rozděleno mezi polskou šlechtu a přizvané německé, vlastně rakouské kolonisty, takže vedle Poláků, Rusínů a Židů tu žili i německy hovořící Rakušáci a dokonce prý i Češi. Nejvíce ropných věží vyrostlo v nedalekém naftařském středisku Boryslav a Bóbrka (dnes tam ještě najdete jeden živý vrt a naftařské muzeum), v blízkém Solotvinu se zase dolovala sůl a v souvislosti s tím se ve velkém těžilo ve zdejším regionu taky dřevo. Skole i Drohobyč, města s velmi podobnou historií, zažívaly největší průmyslový boom v meziválečném období za Polska, jedinou stopou po té slavné éře tu ale zůstalo jen zmíněné obrovské nádraží.

Lišky jsme nepotkali

Skole ležící v podhorské dolině dnes vypadá jako místo, kde lišky dávají dobrou noc, ale krajina kolem je nádherná. Hned při příjezdu nás po vystoupení z auta přivítal dramatický kontrast světla a stínu: huňatá oblaka tlustá jako peřiny vystupovala přímo proti slunci ze svahů hustě porostlých buky. Od řeky Opir protékající městem je pohled vzhůru do kopců tak krásný, že jsme neváhali a stoupali hned vzhůru – konečně příroda! Tříhodinová procházka národním parkem Skolivské Beskydy nás sice potěšila, cestou jsme nepotkali ani živáčka, ať turistu či místního, z lesa nás ale vyhnal déšť, hlad a taky trochu strach, že P, specialista na pochody s mapou, jejíž hlavním účelem je však vyhýbat se vyznačeným cestám, bude pátrat po nějaké zaručeně zajímavé zkratce, z níž se za světla zpět do města nevrátíme.

Ubytovací středisko u vchodu do národního parku inzerovaném v průvodci bylo zamčené, ale ve městě jsme brzy našli na hlavní ulici příjemný, po všech stránkách vyhovující rodinný penzionek, složili tam zavazadla a vydali se hledat místo, kde bychom mohli povečeřet. Po dlouhém pátrání jsme se nakonec vrátili a kousek od penzionu vstoupili do úplně prázdné, obyčejné až trochu nudně vyhlížející, avšak na české poměry nadstandardně upravené a čisté restaurace s bílými ubrusy. Přivítal nás úsměv mladičkého číšníka, z něhož jsme však nedostali ani slovo. Zkoušeli jsme na něj mluvit rusky, polsky, ukrajinsky i česky, ale nevyšlo to, stále se bál, že řekne něco špatně, nebo že mu nebudeme úplně přesně nerozumět. Nakonec si přivedl posilu z kuchyně, takže jsme se s kuchařem rychle domluvili na varenikách a bramborácích s houbami, na obojím jsme si pochutnali, pivo nám taky udělalo dobře. Během večeře přišla s vnučkou nebo snad dcerou jediná zákaznice neurčitého věku, která si dala u baru frťana a po jeho rychlé konzumaci žádala dalšího. Nevím, kolikrát sem toho dne paní přišla posvačit svého panáka, ale v naší přítomnosti každopádně od stydlivého, leč odpovědného mladého číšníka už dalšího nedostala.

Sv. Paraskeva

Křesťanské tradice se tu, jako všude, drží. I tady je důkazem krásný, dobře udržovaný dřevěný kostelík sv. Paraskevy ze 17. st. s dojemným rozpisem pravidelných bohoslužeb i úklidu kostela připíchnutým na plotě. Před začátkem mše si tu s několika ženami a jedním mužem popovídala polsky naše hlavní komunikátorka D. Místní k nám byli velice milí, pozvali nás dokonce dovnitř, abychom si mohli interiér kostela před začátkem mše svaté prohlédnout. My ženy (místní, D, já) jsme se společně pochechtávaly nad skutečností, že na odpolední bohoslužbu po nedělním obědě dorazil jediný muž, nepočítám-li pana faráře, mladého černovlasého fešáka v černém roláku, který dorazil ke kostelu stylově na černé motorce.

Zastavení sedmé – Dolyna

 „Křesťanská synagoga“ po nekřesťanském vraždění

Vystupujeme z auta u zrestaurované synagogy, která však slouží křesťanům, protože žádní Židé ani tady po 2. světové válce nezbyli. V malé dolině pod ní je umístěn památník obětem holocaustu, což na Haliči není právě obvyklé, a čtu si přímo na místě, co se tu dělo, s přesně vyčíslenými oběťmi, což taky není obvyklé. Všechno se seběhlo velice rychle po obsazení města nacisty podle stejného scénáře: nejdříve poprava židovské elity, pak zahnání všech do ghetta, zabavení veškerého majetku, povinná manuální práce, nakonec likvidace všech zbývajících Židů.

 Krávy se tu už nepasou!

Židovský hřbitov, kam jsme od pomníku vystoupali po malé asfaltce kolem malých barevně natřených dřevěných domků na první pohled nepoznáte – obrovská oplocená travnatá plocha, s dvěma malými domečky – márnicemi.

Na novém oplocení hřbitova si můžete přečíst, že se o jeho obnovu snaží jakási izraelská organizace. Nad okolní terén vystupují jen hrbolky se zbytky náhrobků zadupaných do země (opět nikoli domácí). „Do nedávna se tu ještě pásly krávy, proto byl hřbitov nově oplocen,“ prozrazuje nám obyvatel domku odnaproti, který se s námi dal iniciativně do řeči, když nás tu viděl bloumat.

Bojkové – etnikum divokých horalů i velkých osobností

Dolyna sice patří k nejstarším obcím na Haliči, první zmínka o ní je už z 10. st., ale její historie se od ostatních měst oblasti moc neliší. Místní obyvatelstvo patří k etnické skupině Bojků, v Dolyně mají své muzeum, které založil a financoval manželský pár Bojků žijících v emigraci v USA, před muzeem stojí jejich sousoší – dvojice mladých, elegantně oděných (podle módy přibližně z 30. let) a sebevědomě vykračujících lidí.

V muzeu se dozvídáme, že Bojkové jsou etnikem ukrajinských horalů obývajících oba svahy středních Karpat v  Ivano-Frankivské oblasti. Nepatrným etnikem Boikové rozhodně nejsou, žijí i ve Skole, Verkhnie, Synevidske, Staryi Simbir, Boryslav, Drohobyč, Bolechiv, Kalush a považují se za potomky starého kmene Bílých Chorvatů, kteří se do Karpat dostali v době Kyjevské Rusi.

Bojkové někdy považují toto své označení za hanlivé a říkají si raději Verchovinci. Než Maďaři obsadili Podunajskou nížinu, tvořila tahle etnická skupina jakousi spojku mezi východními a jižními Slovany, na západě sousedili s Lemky, na východě s Huculy a od obou se liší nářečím, oděvem, jazykem i zvyky, nejblíže prý mají k Ukrajincům. V minulosti se živili většinou chovem dobytka a obchodem, ve Lvově prodávali ořechy, slívy, hrozny, kaštany, muži i ženy jezdili na koních. Byli údajně neklidné povahy a nesnášeli se dobře s Huculy. Bojkové mají mít zásluhu na zachování mnoha starých lidových zvyků, rituálů a legend, které v jiných částech Ukrajiny už vymizely. Region Bojků hrál v historii Ukrajiny významnou roli. Ve 20. století se v městských podnikatelských kruzích odehrálo ukrajinské národní obrození, z tohoto etnika vzešly i významní intelektuální a politické osobnosti, mezi nimi také kontroverzní vůdce kozáckého odporu vůči polsko-litevské nadvládě na Ukrajině Bohdan Chmelnický, který proslul krutostí vůči svým začasto pomyslným odpůrcům a zajatcům a povraždil taky desítky tisíc židů.

 Zastavení osmé – Vyhoda

Po úzkokolejce už dnes žádný vlak nepojede!

Městečko Vyhoda nás zklamalo. P nás nalákal na proslulou železniční úzkokolejku zbudovanou v 19. st. pro převážení dřeva, která prý slouží svému účelu dodnes a taky vozí turisty – nás ale nesvezla! Na pěkně zrekonstruovaném nádraží s infocentrem jsme se dozvěděli, že dráhy toho dne už žádný vlak nevypraví. Vyfotili jsme si tedy alespoň vystavené napulírované mašinky, koupili pár suvenýrů – náramků ze skleněných korálků – a vydali se několik kilometrů po kolejích aspoň pěšky. Když jsem viděla, v jakém stavu se dráha a most přes řeku nachází – každý druhý pražec chyběl nebo byl ztrouchnivělý, byla jsem docela ráda, že jsme se po ní nesvezli.

Zastavení deváté – Myslivka

Jestli chcete zažít na západní Haliči něco opravdu dobrodružného, dopřejte si pár desítek km jízdy autem z Dolyny do Myslivky, vesničky na úpatí pohoří Goryna. Nezpevněnou cestou plnou jam a kaluží projedete slalomem nejvýše možnou rychlostí 20 km/h střídavě po obou stranách vozovky, nedej bože, abyste potkali auto v protisměru! Pokud bude dobrá viditelnost, zjistíte, že žádné krajnice ani svodidla nad zarostlými svahy hlubokých roklin neexistují, jen ručně poskládané kameny, které však v podvečer nebo při špatné viditelnosti stejně nespatříte, takže vám nebrání nic v tom, abyste se do rokliny zřítili. Když se na konci vaší strastiplné cesty konečně objeví cedule „Myslivka“, ocitnete se mezi dvěma ohradami. Myslivka vlastně není ani vesnice, ale osada uprostřed lesů sestávající ze dvou turistických komplexů po obou stranách cesty. Na jedné straně vám bránu v ohradě otevřou dva černě odění securitas a po dotazu, co zde pohledáváte, vás vpustí na pečlivě stříhaný trávník, po němž přijdete k luxusního hotelu z betonu a skla se vstupem na fotobuňku a za nehorázně vysokou cenu zde můžete přespat. Upřímně řečeno nechápu, jak se sem zaparkované bouráky vyšší cenové kategorie mohou dostat.

 Medvěd je fajn

Na druhé straně téže skoro silnice, také za ohradou, ale o něco méně mohutnou a vysokou a s branou veřejnosti otevřenou, vás uvítá poněkud sešlý hotelový komplex srubových hradů a chalup inspirovaných zřejmě „Tajemným hradem v Karpatech“, který se jmenuje Medvěd. Na medvěda narazíte hned u vstupní brány, je velký a vytesaný ze dřeva, v plyšové podobě se s ním setkáte v místní restauraci hned u vstupu. V luxusním rekreačním centru jsme nepochodili, nezbývalo než zkusit štěstí u Medvěda.  Začalo se už nebezpečně smrákat, když z bočních dveří restaurace vyšla mladá žena, řekla

bych rovnou od plotny, otřela si ruce o zástěru, vzala klíče a šla nám ukázat ubytování – malinké, trochu ošuntělé apartmány s chodbičkou a koupelničkou. V šeru okolních lesů a při představě případného návratu po nesjízdné cestě nám ubytování připadlo luxusní, a tak jsme zůstali jako jedna ze dvou skupinek hostů. Zpět k restauraci jsme se vraceli opuštěným areálem spoře osvětleným neónovým světlem kolem vybetonovaného rybníčku s ostrovním altánkem, táž paní, která nás v Medvědovi ubytovala, nám vlastnoručně připravila a ochotně naservírovala večeři a ráno i snídani přesto, že Medvěd hned u vchodu oznamoval, že po skončení turistické sezóny je už v režimu zimního spánku, a tudíž stravování neposkytuje! Druhá skupinka hostů grilovala venku ze svých vlastních zásob.

Divoké koně, divoké cesty

Po snídani jsme vyrazili na jednodenní výlet do hor porostlých převážně krásnými bučinami, ale chodit bylo nutno cestou necestou, občas jsme se museli vracet, když se nám cesta ztratila, kráčeli jsme přes potoky, chatrné můstky, nebo obcházeli hluboké koleje naplněné až půlmetrovými brčálově zelenými kalužemi vyježděnými traktory při svážení dřeva. Základní lesnické pravidlo, že lesy se kácejí v zimě, když cesty ztuhnou mrazem, aby je těžká technika s nákladem kmenů neničila, se tu nedodržuje podobně jako u nás. Zdá se, že se tu hodně těží především smrkové dřevo, nádherné buky zatím stojí. Kromě jediné dvojice Slováků jsme cestou nepotkali žádné jiné lidi, zato našli spoustu hub a ještě větší množství PET lahví a dalšího plastového odpadu po vydatné letní turistické sezóně. Výlet se prodloužil až do smrákání, takže jsme v Myslivce přespali ještě jednu noc a zopakovali si nefalšovanou ukrajinskou večeři – houbovou polévku a vareniky i dobré místní pivo a k snídani poctivá míchaná vajíčka se slaninou. Odjíždíme spokojeni, medvěd nás nestí há, zůstal u brány, taky je spokojen

Zastavení desáté – Vyškivsk

Červené víno si v Zakarpatí nedávejte!

Po dvou dnech přívětivého počasí nás cestou z Myslivky do Koločavy zastihl déšť, šeřilo se a při přejezdu přes karpatský hřeben nám bylo jasné, že musíme někde přespat, což se nám podařilo ve Vyškivsku, z něhož jsme ale spatřili jen velký socialisticky či brutalisticky vypadající hotel, kterých se i u nás v 70. a 80. letech „nasekalo jako Baťa cviček“. Hotel obsadila školní mládež, zachránilo nás malé bistro odnaproti přes silnici, které, jak jsme zjistili, poskytovalo i ubytování. V penzionu se nás opět improvizovaně ujali, připravili večeři a snídani i navzdory tomu, že hostům, jak už jsem se zmínila, se při ubytování jídlo nenabízí. Skupinka mladých lidí u protějšího stolu popíjela lačně červené víno, neodolala jsem a také si objednala skleničku, ale ouha, bylo těžké, sladké jak dezert od Nestlé, možná bylo dokonce ovocné, za našich studentských dob se podobnému nápoji přezdívalo „čůčo“, naštěstí tato dietní chyba zůstala bez následků. Moji kolegové pořídili lépe, dali si místní podpultovku – samohonku, prý výborné chuti, taky bez následků.

 Zastavení jedenácté – Mižhiria

 Do Koločavy zbýval ještě kus cesty, když jsme se rozhodli zastavit v okresním městě Mižhirii na kávu a projít rozlehlý místní hřbitov. Pátrali jsme tu po hrobech někdejších členů zdejší české komunity z dob první republiky, kdy Podkarpatská Ukrajina byla součástí Československa. V kopcovitém terénu hřbitova jsme české hroby nenašli, zato jsme narazili na hrob mladičkého vojáka, který padl v rusko-ukrajinském konfliktu, na západní Ukrajině je jeho obětem prokazována náležitá úcta.

V poklidné atmosféře nedělního dopoledne jsme si pak dopřávali dobrou kávu, všude na Ukrajině připravují dobrou kávu, na zahrádce místního poněkud zašedlého bistra (jaká bývají na nádražích) vedle veterinárního střediska. Tři dámy středního věku si k sousednímu stolku přinesly pivo, jakési smažené jídlo, kávu a panáka, zřejmě jejich obvyklou svačinku, jak to restaurací, tady ale žádné nádraží nebylo. Po městě poznamenaném socialistickou výstavbou se zvolna pohybovali slavnostně vystrojení dospělí, mládež i děti (holčičky v klasických růžových šatečkách s pečlivě zapletenými copánky a růžovými mašlemi) směřující asi ze mše nebo nákupu, možná obojího.

 Zastavení dvanácté – Koločava

 Koločava je jediné místo, které si dobře pamatuji ze své první návštěvy Zakarpatí počátkem 90. let. Tehdy to bylo stále ještě bohem zapomenuté místo upomínající na Olbrachtova románového hrdinu loupežníka Nikolu Šohaje a jeho ženu Eržiku. Ivan Olbracht s komunitou českých spisovatelů, jež do Koločavy v třicátých letech přivedl, si tu po několik prázdninových sezón užíval ve stanovém táboře v horách nad Koločavou tvůrčí inspirace romantickou pustinou, příběhy zdejších desperátů, vojenských zběhů, kteří se sem uchylovali před rukou zákona, a možná i půvabů zdejších mladičkých dívek, které při zdejší chudobě mohly být ochotné pomáhat rodině…. Kromě českých turistů, kteří se vzhlédli v osudu Nikoly Šohaje v Olbrachtově podání (kriminálník, který kradl za prohnilého monarchistického režimu a zabíjel četníky, neboť mu nic jiného nezbývalo) tehdy Koločavu téměř žádný cizinec nenavštívil. V blátivých ulicích plných odpadků jsme tehdy potkávali žebrající děti, krávy vracející se z pastvy či koně postávající u nevzhledných nahrubo omítnutých domků a neupravených chalup. Muzeum Ivana Olbrachta (s několika dokumenty, knížkami a zajímavými fotkami spisovatelů, mj. samotného Olbrachta s mladým děvčetem – dcerou Eržiky – na klíně, a jejich stanového tábora v horách), hrob Nikoly Šuhaje, k němuž nás za úplatu dovedl místní kluk, a četnická stanice upravená na bar s blikajícími žárovičkami nad barem kvůli nestálému napětí, nikoli kvůli efektu, a tureckým záchodem (díra do země, nad níž vykonáváte svou nezbytnou potřebu vstoje) tu byla jediná místa, která stála za to navštívit. Jinak tu nebylo nic! Obchod zel prázdnotou, ke koupi byla pouze majonéza, vodka a kroupy v pytlích, prodavačka útratu hbitě počítala na sčotu (počitadlu s barevnými kuličkami, s jehož pomocí se u nás malé děti učí počítat).

 Krávy zůstávají na silnici, odpadky se přestěhovaly do řeky

V 21. století je ale všechno jinak! Zůstávají jen odpadky, které už však neleží na ulici, ale v řece Tereble, a statné krávy s mohutnými vemeny, které se tu zásadně oslovují „Malá“ a patří k nejrespektovanějším účastníkům silničního provozu. Jinak jsme shledali vše upravené a dobře opečovávané: domky i chalupy, kosené louky, bustu Ivana Olbrachta, muzeum České školy, četnickou stanici, kde skončil život Nikoly Šuhaje. Dnes je proměněna  v restauraci, kde si můžete česky objednat i české jídlo pro případ, že se vám zasteskne po knedlících, úhledná bistra a obchůdky, hřbitov, řeckokatolický kostel sv. Ducha a taktéž pravoslavný kostel. Jen v televizní věži nad Koločavou žijí její správci ve čtrnáctidnních šichtách jako na střeše světa – fučí tam jak na Severním pólu a její obyvatel se na nás díval, jako by nepotkal člověka celé roky.

V místním skanzenu je nashromážděno snad všechno, co vám má připomenout, jak se tu v minulosti žilo: miniaturní dřevěné chaloupky s nejrůznější nástroji a domácími potřebami, miniaturní škola, maďarská četnická stanice, úzkokolejka s vagony či černá limuzína ze sovětské éry přizpůsobená jízdě po železnici, protože jiné cesty pro ni nebylo. Člověk si tu uvědomí míru tehdejší zakarpatské chudoby: naprosto všechno bylo menší než v současnosti od chaloupek až po lidi, téměř všechny věci každodenní potřeby se vyráběly vlastnoručně s dojemnou péčí a prostou elegancí.

Objevili jsme tu i jiné svědectví – brusku vyrobenou z náhrobního kamene s hebrejským nápisem – plenili snad křesťané hřbitovy svých židovských spoluobčanů?

Ubytování s Malou

Naše ubytování v dřevěném zahradním domku na modernizované zemědělské usedlosti postrádalo jakoukoli chybičku: v přízemí kuchyň, koupelna, toaleta, v patře 3 ložnice, výhled na louky za chalupou, v pozadí hory, před oknem v zahradě spokojeně se pasoucí mohutná „Malá“.

Večer jsme prošli vesnici až ke zmíněné četnické stanici s českou obsluhou, objednali si ovšem ukrajinské jídlo a já jsem si ještě poručila palačinky s báječnou smetanou.

Ráno vyrazila část naší výpravy s mou maličkostí do Německé Mokré, vesnice, kterou kolonizovala rakouskými osadníky hovořícími německy Marie Terezie.(odtud Německá, Mokrá asi proto, že je u potoka).Panovnice zde vyžadovala řád a vojenskou disciplínu, aby se nové společenství bez kořenů a vzájemných vazeb v pustině nerozložilo. Na vesnici je řád na roubených chalupách vidět dodnes: jedna jako druhá, stejně upravená a udržovaná, v pravidelných rozestupech podél asi 3 km dlouhé asfaltky směřující do Chustu. Jak nám jedna z obyvatelek Německé Mokré potvrdila, nevládne tu pouze německý duch pořádku, ale dosud tu žije několik potomků původních rakouských kolonistů. Přesvědčili jsme se o tom i na malém hřbitůvku na konci vesnice.

Desetikilometrovou cestu z Německé Mokré do Chustu urazíte autem po silnici za pár minut. Stejnou vzdálenost ale z Koločavy a zpět do Německé Mokré nepřekonáte jinak než pěšky za několik hodin, ledaže byste nastoupili do tanku či bagru, který by dokázal projet širokou, ale kamenitou silnicí bez asfaltového koberce. Z Koločavy do Německé Mokré jsme raději zvolili přímější, ale fyzicky náročnější, zato však nádhernou pěší cestu přes hory a doly.  Zpět jsme se museli vrátit snazší kamenitou cestou, protože mě přepadly střevní potíže.

Další den jsme plánovali změnit kurs a směřovat zpět do Kyjeva, ale můj stav nedovolil, abych se vzdálila jen na několik kroků od toilety, natož z domu. Zdravá část výpravy tedy zatím prozkoumávala hřbitov i kostely a dokonce proběhla krátká konverzace mezi D a místním obyvatelem, který jí potvrdil, že vztahy s Čechy jsou zde tradičně dobré: „ …. vždyť i samotný Ivan Olbracht byl napůl Čech!“ vysvětlil jí. V noci byla pseudotyfem stižena i D, kterou jsme proto museli nechat odpočinout alespoň do poledne. U dalších účastníků zájezdu probíhala střevní indispozice trochu mírněji, takže jsme konečně mohli vyrazit na zpáteční cestu, tlačil nás už čas….

Zastavení čtrnácté – Jasinja

Jasinja, kam kdysi jezdil pravidelný expres z Prahy, představovala v meziválečném období nejvýchodnější československou železniční stanici i obci. Dnes už se sem vlakem z Prahy nedostanete a vypadá to, že do zimy, kdy se Jasinja stane lyžařským centrem, se toho zde moc neděje, jen občas tu možná chcípne pes. Dorazili jsme už za soumraku a pokoušeli se rychle nalézt ubytování i večeři. Vstoupili jsme do jakéhosi bývalého obchodního či socialistického kulturního centra, podle architektury bych jeho výstavbu odhadovala na pozdní 50., nebo raná šedesátá léta, a doufali zde nalézt hotel s restaurací, všude ale pusto, temno, všechny dveře – skleněné v kovových rámech – uzamčené. Prošli jsme hlavní třídu tam a zpět, nechali se informovat, zabočili napravo, nalevo a teprve když jsme se vraceli k autu, zeptal se nás česky jakýsi mladý muž, nesháníme-li ubytování. Ukázalo se, že to byl majitel malého hotelu, který si tu postavil – stáli jsme rovnou před ním – za vydělané peníze v Čechách. Ubytování bylo levné, i když opět bez snídaně, kterou, jak už víme, nám na Ukrajině s ubytováním neposkytnou. V pokojích bylo ale teplo i čisto, třebaže ne právě útulno a majitel s manželkou velice vlídní a ochotní, ostatně jako všude jinde.

Město, dá-li se jím Jasinja nazvat, na mě působilo jako klasické sudetské pohraničí mého dětství: území nikoho, odkud původní obyvatelstvo bylo vyhnáno, zemřelo, nebo zmizelo bůh ví kam a noví přistěhovalci k němu nemají žádný zvláštní vztah, prostě tam přespávají, možná odsud někam odjíždějí za prací. Kromě křiklavých reklam na lyžařský vlek, který je vám mimo zimní sezónu k ničemu, si tu povšimnete jen sámošek a náleven, kde řinčící reprodukovanu hudbu přehlušuje svým řevem popíjející mládež. Našli jsem tu jedinou otevřenou restauraci, Hamburger Point, kde nakonec usedla část naší výpravy (se svou střevní indispozicí odpočívala v hotelu tentokrát D) a kde jsme se stali jedinými hosty, během večeře k nám nepřibyla ještě jedna žena. „Vymožeností“ toho místa byla průhledná, asi plastová, trochu umaštěná stěna, za níž jste mohli pozorovat kuchaře, jak vám jídlo – ostatně nebylo špatné – připravují. P a L si objednalili velikánské hamburgery, já jsem si dala salát s lososem se smetanovou zálivkou. Ouha, mé vnitřnosti v noci opět protestovaly! Konečně jsme s určitostí uměli označit příčinu našich potíží: pojídali jsme neprůmyslovou smetanu, která nám sice chutnala, ale naše žaludky ji už neumějí trávit. Ráno mi D přinesla do postele horký černý čaj z bistra – velká dobrota a nádhera!

Nejen kvůli P, velkému železničnímu znalci, jsme před odjezdem navštívili místní nádraží, které mě s Jasinjou usmířilo. Nejenže bylo krásně upravené a celé do modra vymalované, ale na průčelí byla umístěna tabulka vyjadřující lítost nad osudem Židů, kteří nebudou nikdy zapomenuti! Navíc na ní stálo, kolik spoluobčanů židovského původu bylo odsud odvezeno po železnici na smrt.

Střed Evropy

Na cestě z Jasinji jsem konečně pochopila, že každá země Střední Evropy disponuje svým vlastním Středem, někdy i srdcem Evropy, což ilustruje fotka níže.

Kousek za Středem jsme se zastavili u hnízda svatostánků obchodu (suvenýry, restaurace i košer, bistra, většinou vyvedené v dřevěném folklorním stylu), abychom se najedli. V košer hospodě si nás nevšímali, takže jsme odešli a vybrali si nakonec moderně vypadající bistro, kde jsem si dala vynikající kávu a rovněž skvělý syrník – sladká tvarohová placka s malinami, která nezapřela smetanu ani na pohled – následky byly okamžité, ale jen mírné.

Z Jasinji jsme projížděli podél ukrajinsko-rumunské hranice lemované točenicemi z ostnatých drátů a hlídané vojáky se samopaly v maskáčích a zelených baretech. Když jsem na chvilku vyskočila z auta, abych si ostnatou hranici s Rumunskem vyfotila, hned ke mně přiběhl jeden z mladíků s namířeným samopalem, kterého jsem neúmyslně odrovnala svým „terorem dobroty“ dříve, než mě stačil oslovit či zastřelit: „Hello,“ zahlaholila jsem na něho se zářivým úsměvem. On udělal totéž a odpověděl taktéž: „Hello,“ pročež pozpátku ustoupil a my jsme se v klidu a míru, avšak rychle vzdálili.

Opuštěná půda i extenzivní zemědělská produkce

Při sjíždění z Karpat do nížiny, míjíme chudé vesničky s drobnými, hezky udržovanými chaloupkami a při silnici postávající prodavače sušených hub, březových košťátek, borůvek a všeho, co les a horská luka dají. Venkovské oblasti – ani se mi nechce říct zemědělské, protože všude leží ladem spousty zemědělská půdy, k domkům přiléhají jen malinká hospodářství – na Ukrajině je venkov nesrovnatelně chudší než města. Na silnici občas předjíždíme koňské povozy či krávy, až konečně projíždíme kolem obrovských několika kilometrových lánů kukuřice. Kam zmizela z Ukrajiny, obilnice Evropy, pšenice? Vzpomínám na hladomory způsobené Sověty, možná úmyslně vyvolané, které tu zkosili podle odhadů historiků 3 a až 7 milionů obyvatel (P a L navštívili dokonce muzeum hladomoru, jemuž jsem se raději vyhnula).¹⁰

Z Jasinji do Kyjeva je to po silnicích více než 800 km, a tak jsme se rozhodli i vzhledem k indispozici D, ještě jednou na cestě přespat. Zastavili jsme ve velkém, prázdném, ale opět dobře vybaveném hotelu v Těrnopilu, a za velmi dobrou cenu využili jeho služeb. Druhý den nás už na noc do svého vlídného náručí přijala opět kyjevská metropole.

 Zastavení poslední – Kyjev

Tentokrát jsme měli v Kyjevě nocleh domluvený předem v „moderním“ činžáku postaveném, hádám v 80. letech, v poněkud nahrubo provedeném opracování, jak to znám z obytných domů té doby i v Praze. Ubytování nám zajistila agentura, která kupuje byty po celém Kyjevě a pronajímá je pak jako hotelové apartmány. Vysoké činžáky v okolí připomínají pražský hotel Internacionál ve stalinistickém stylu v poněkud menším vydání. Některé z činžáků předstírají možná i secesi. Každopádně ve výtahu našeho domu se s námi rozloučil nápis připomínající ruský vliv ukrajinskou kulturu, což si vám dovoluji předložit jako lingvistickou hádanku na ukončení svého cestopisu.

Jak jsem během cesty zjistila, Ukrajina je nám blízká nejen geograficky a kulturně, ale možná i díky tomu, že v první Velké válce na Haliči bojovali za rakousko – uherského císaře proti Rusku i naši předkové. Shodou okolností jsem krátce po své cestě objevila dědův válečný deník z Haliče a pochopila, odkud se brala jeho životní síla, kterou jsem tak obdivovala, a zároveň snad víc porozuměla i nezdolnosti a hrdosti místních obyvatel, jichž si všímal. V dětství mi připadalo jako podivínství, že jinak elegantní, na hygienu dbající děda, měl neustále po kapsách pár ukoptěných kůrek chleba, nevěděla jsem, odkud se bral jeho cit pro bídu a soucit s bídnými. V deníku jsem se mj. dočetla, že za rotu cítil nejen vojenskou, ale především lidskou odpovědnost, jak často a kolik dní se svými vojáky nespali, nejedli, nemyli se, nemohli se usušit, ohřát, co pro něj jako správce velkostatku znamenalo válčit na polích s nesklizenou úrodou, jak musel střežit nezkušené nováčky, aby v bitvě nepostříleli své spolubojovníky. Naopak mi není jasné, jak dokázal za těchto okolností zůstat ke všem krásám světa otevřeným a vnímat kouzlo zdejší přírody, básnit o zasněžených lesech v situaci, kdy trpěl se svými vojáky hladem a omrzlinami, psát si i v zákopech deník, vyvolávat fotografie jakmile se k tomu naskytla příležitost a zařídit si k tomu vše potřebné, všímat si výrazů tváří horalek i horalů a mít je rád. Jinak by se do toho kraje na okraji mocností po Velké válce nevracel.

Porovnávat německou a sovětskou okupaci českých zemí s tím, co prožívali a ztratili lidé nejen na Haliči, ale na celé Ukrajině v obou světových válkách, před nimi  i mezi nimi v „krátkém“ 20. st., při vší úctě k českým obětem, nelze. Ukrajina zůstává ve válce s Ruskem ale i v 21. století a bere opět všechno: životy, domy i domovy, výrobu, služby, úrodu a taky kulturu, věřím, že přežije a doufám, že s naší pomocí.

Post scriptum

Poslední odstaveček jsem skutečně napsala na podzim roku 2019, na mysli jsem měla okupaci Krymu a obávala se, třebaže nevěřila, že válka bude pokračovat. Podobně na tom byla většina Ukrajinců, s možností války sice počítali, ale doufali, že k ní nedojde.

 

¹ Historie Haliče (ukrajinsky Галичина/Halyčyna; polsky Galicja; německy Galizien; latinsky Galicia) představuje tak trochu guláš. Jako jedna z korunních zemí habsburského soustátí (později Rakouského císařství a Rakouska-Uherska) vznikla při prvním dělení Polska roku 1772 z jižní části Polska, tvořící v té době součást původní polské Malopolské provincie. Východ regionu zahrnující především oblasti na území dnešní Ukrajiny a pruh území na jihovýchodě Polska, představuje původní Halič, respektive Červenou Rus s městem Halyč, které bylo ve 12.–13. století  hlavním městem Haličsko-volyňského knížectví.

V první světové válce zvítězilo v bitvě o Halič Rusko (1914), v letech 1918–1919 byla Halič krátce rozdělena mezi obnovené Polsko a Západoukrajinskou lidovou republiku, poté se stala součástí Polska. Od roku 1939  se stala východní část haličského území součástí SSSR, v r. 1941 nastoupila nacistická okupace, v r. 1944 byla znovu anektována Sovětským svazem jako součást Ukrajinské SSR, od roku 1991 patří východní část Haliče k nezávislé Ukrajině.

²Skupina tel – avivských židů přiletěla nejspíše na Ukrajinu na oslavy židovského Nového roku Roš Hašana, které se každoročně konají v Umani, městě ležícím ve střední Ukrajině cca 210 km jižně od Kyjeva, u hrobu slavného chasidského rabiho Nachmana, ukrajinského zakladatele dynastie Braclavských chasidů.

³ Jen pro připomínku: zhruba týden před plánovaným rozhovorem prezidentů Trumpa a Volodymyra Zelinského Spojené státy zmrazily 250 milionů dolarů (5,8 miliardy Kč) určených na vojenskou pomoc Ukrajině, a to bez jasného vysvětlení, Trump vyjádřil svůj požadavek vyšetřit údajné korupční jednání syna Trumpova protikandidáta Bidena na Ukrajině.

⁴mezuza – v hebrejštině veřej – malá schránka upevněná na pravé zárubni – pouzdro pro svitek pergamenu s dvěma ručně vepsanými citacemi z Písma. První hlásá nejzákladnější přesvědčení židovské víry: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden.“  Dalších devět biblických veršů zapsaných v mezuze pak vyjadřuje příslib Boží přízně jako odměny za dodržování předpisů Tóry. Pokud však člověk nebude dodržovat Boží příkazy, Bůh mu i tentokrát odpoví podle jeho činů. Zatímco rulička pergamenu je ukryta v pouzdru, takže text nemůžeme číst, tři hebrejská písmena zapsaná na rubu svitku musí být patrná. Výřezem v pouzdru tak můžeme spatřit hebrejské znaky Š, D, J, skládající slovo Šadaj, jedno z hebrejských označení Božích jmen. Do češtiny se překládá jako Bůh Všemocný, ale tradiční výklad přisuzuje třem písmenům i jiný význam. Podle něho jde o označení počátku slov ve větě „šomer delatot Jisrael“ – neboli „střeží dveře Izraele“(tady je zdrojem wikipedie, přiznávám bez mučení).

⁵ Na Ukrajině proběhly 3 vlny hladomorů: první po občanské válce na počátku 20., největší v první polovině 30. let a nakonec po 2. světové válce v r. 1946 až 1947. Většina historiků uvádí, že hladomor ve třicátých letech byl vyvolán uměle. Ve snaze zlomit odpor Ukrajinců a přinutit je ke vstupování do kolchozů, vydala sovětské vláda tzv. „zákon pěti klásků“, který zakazoval jakýkoliv obchod v rolnických oblastech a sověty přestaly zásobovat vesnice potravinami. Po získání nezávislosti v roce 1991 se ukrajinské státní zemědělství téměř rozpadlo, do soukromého hospodaření se rolníci báli znovu pustit, zemědělská produkce se propadla. Teprve v poslední době se soukromníci pomalu začínají na zemědělský trh vracet (zdroj agris.cz).