Žasnu nad tím, co všechno umí jazyk vyjádřit! Sdělovací prostředky, jednoduše média, jsou např. geniálně přiléhavým výrazem pro způsob, jakým se téměř výhradně dnes dozvídáme o světě, a na jehož základě si utváříme názory na dění kolem nás, a na jejichž základě se pak rozhodujeme. Ke všemu zjišťování se dostáváme snadno a rychle z prostředka, aniž bychom znali počátek a odhadovali konec.
Dávno, dávno již tomu (nechť Babička Boženy Němcové promine, že si ji beru takto zprostředkovaně do úst), kdy jsme věřili svému pozorování na vlastní oči, pociťování na vlastní kůži, a kam naše oči, rozum či paměť nedosáhly, byli jsme odkázáni na živé prostředníky, kteří za svá sdělení osobně a fyzicky ručili. Pokud jsme zjistili, že prostředník lhal, mýlil se, nebo nám připadal jinak nedůvěryhodný, na což jsme usuzovali třeba z řeči jeho těla, pohledu očí, stisku ruky atp., mohli jsme si to s trochou odvahy s ním povětšinou přímo osobně či spolu s vlastní skutečnou, nikoli virtuální, sociální bublinou vyřídit.
V prostředí osobního ručení se, myslím, hůře lhalo a lépe orientovalo, pokud o to člověk ovšem stál. Kromě toho určité hodnoty, jež jsme v minulosti nazývaly pravdou, byly dané, obecně uznávané a nedokazovaly se stejně, jako se v matematice nedokazují axiomy.
Zmatek začal již tím, že jsme vynalezli písmo. Vzpomínám si na film Black Robe (1991, režie Bruce Beresford podle knihy Briana Moora), v němž mladého jezuitského misionáře provázejí na cestě po Jukonu čerokijští indiáni. Cesta plná strastí a překážek trvá tak dlouho, že si obě strany postupně předávají a přebírají své kulturní odlišnosti, až si nakonec pod tíhou prožitých událostí, před nimiž je nemůže ochránit Manitou, Ježíš Nazaretský, ba ani Panenka Marie, své pojetí nadpřirozena vymění. Čerokíové zpočátku nechápou, že Jezuité se považují za vzdělané, neznají-li přírodu, neumějí ji pozorovat, nejsou schopni stopovat, a dokonce ani nevědí, kdy a kde je potká smrt! Jezuita zase nechápe, proč jsou indiáni smířeni s tvrdostí a krutostí přírody i kmenů, s nimiž jsou nuceni neustále zápasit.
Při této strastiplné cestě ukazuje mladý jezuita Čerokíům, že je možné myšlenku předat na papíru někomu jinému, ten zas jinému a ten zase dalšímu, aniž by se ti lidé potkali. Indiáni reagují zděšením a rozčileně jezuitovi vysvětlují, že oddělovat myšlenku od člověka, jenž za ni ručí, je nanejvýš nebezpečné. Měli pravdu, když přišel knihtisk, hned zpočátku rozpoutala kniha Kladivo na čarodějnice nekontrolovaný teror inkvizice na ženách bez rozdílu původu.
Dnes k tomu máme navíc sociální sítě. Informace se v nich šíří rychleji než drby na tržišti malého města. Nic se neověřuje, nedokazuje, ve vaší bublině si můžete zdrbnout s nulovým dopravním zpožděním s kýmkoli kdekoli na planetě, jen v Číně a Rusku s tím můžete mít problémy. A právě zde bychom měli zbystřit! Všechny snadné soudy mohou kohokoli velmi rychle odrovnat, zejména ve stejné bublině, a opravdu se tak v přímém přenosu děje. Zejména efektivní a velice snadné je virtuální ostřelování před volbami.
Možná to nepodnítil žádný troll, ale stalo se: na Facebooku jsem týden před parlamentními volbami zaznamenala střelbu na spolubublináře, nejmenovaného vůdčího liberála, za poznámku o imigraci vytrženou z jakéhosi předvolebního rozhovoru. Okamžitě se rozpoutala na tohoto spolubublináře spolustřelba, a tak jsem FB urychleně opustila, obhajobu jsem za tu chvilku nalezla jedinou.
Prosím pěkně nestřílejme, zejména ne od boku a před volbami. Nepřicházejme k poznání z prostředka, přečtěme, poslechněme si vše od začátku do konce, prověřujme, ověřujme a spoléhejme více na vlastní oči, uši a hodnoty vytesané do kamene. Jen to nás snad dokáže ochránit před silnými vůdci, kteří od nepaměti čekají na svou příležitost v chaosu, atmosféře strachu a nedůvěry.
Šťastnou ruku při volbách!
