Václavské ná. 10. 5. 2017
Na rozhraní let 1989 a 1990 jsem si řekla, že demonstrovat ani manifestovat už ke sv. Václavu chodit nebudu, užila jsem si toho dost. Zadoufala jsem tehdy, že začne fungovat zastupitelská demokracie, občané si budou volit své zástupce, kteří budou v parlamentu hájit jejich zájmy se znalostí souvislostí a anonymní síly ulice už nebude třeba.
Tuto svou zásadu jsem možná párkrát na počátku devadesátých let porušila, ale letos jsem poprvé po letech neodolala pocitu, že ulice se beze mne neobejde a musím si jít zapískat – i proti svému osobnímu vkusu – proti sice řádně zvoleným a jmenovaným (nikoli mnou) zástupcům lidu, jmenovitě panu Babišovi a panu presidentovi Zemanovi, ale porušujícím všechna pravidla zastupitelské demokracie. Opakovaně prokazují, že slouží hlavně sobě a vyjadřují se v mém mateřském jazyce způsobem, který – ač nejsem učitelkou – je pro mne nepřijatelný.
10. května 18:00, jsem přerušila bloumání nepříliš přitažlivým prostředím centra hlavního města a spěchala na obvyklé shromaždiště davu v dobách akutně pociťované národní nouze, k mýtickému sousoší sv. Václava na koni, kam svolala občanka Šárka Fialová lidi na protest vůči jednání a chování pánů Zemana i Babiše.
Překvapení je velké. Václavské náměstí je více než z půlky zaplněno nikoli profesionálními potížisty – baťůžkáři a důchodci (mezi něž se také tak trochu počítám), ale spoustou úspěšně vyhlížejících a dobře oblečených lidí mladé a střední generace. Do hvízdání a agresivního provolávání se davu právě moc nechce, zůstává povětšinou u potlesku a občasného nesouhlasného, i když ne zrovna vášnivého provolávání: „Hanba!“, mluví – li se o porušování ústavy a či střetu zájmů osobních a státních u těchto politiků. Účastníci nesou v ruce vtipné plakátky, obrázky, texty, z nichž je zřetelné, že se na srocení připravili a nenechali se unést nějakým momentálním hnutím mysli. Nálada není nenávistná a jak jeden z řečníků situaci charakterizoval, je tu vidět, že Zeman lidi nerozděluje, ale spojuje. Převládá veselá, sjednocující nálada. Lidé se usmívají, popijejí kafe, pivo, věří si.
Srocení lidu je u sv. Václava po 19. hodině tak husté, že chvilkami propadám úzkosti z davu, když se pokouším probít s vnučkou vzhůru na Vinohrady. Naštěstí mě při tom osloví několik lidí, s nimiž se dávám ráda do hovoru a zapomínám na hrůzu z mas – off line se s nimi totiž často nesetkávám a říkám si: „Tak tohle znamená Chodci sobě! Lidi, kteří po městě jezdí autem, se takhle setkat nikdy nemůžou. Chodci jsou fajn!“
Později večer doma sleduji dění v poslanecké sněmovně, ovšem online. Nevím, jestli poslanci sledují zprávy o chodcích v ulicích českých měst, ale věřím, že ano: ukončili totiž svou schůzi přijetím usnesení, které žádá pana presidenta, aby respektoval ústavu a konstatuje se v něm, že pan ministr Babiš, předseda hnutí ANO, lže. Dolní sněmovna se tedy usnesla přesně na tom, co jsem si vyslechla i na ulici.
I s vysíláním veřejnoprávní televize na kanálu ČT 24 jsem spokojena: redaktoři se činí, seč mohou v oblasti objektivity při kladení otázek politologům či politikům. Trochu mě však v závěru rozhovorů zarazí, když bývalý předseda senátu Petr Pithart na dotaz, zda není nebezpečné, že vyšlo tolik lidí do ulic, odpoví, že nebezpečná krize by nastala teprve tehdy, kdyby se v ulicích střetlo současně velké množství lidí pro a proti (Babišovi a Zemanovi).
Ač si pana Pitharta velice vážím, vidím to trochu jinak: máme naději, že vážná politická nebo dokonce celospolečenská krize u nás nenastane právě proto, že velké množství lidí v různých českých městech přišlo po svých a ze své vůle do ulic podpořit slušnou politiku tím, že řekli panu Babišovi a panu Zemanovi: „Takto ne! Tak se politika nedělá!“ Slušní politici by měli chodcům v ulicích za to poděkovat a tito občané by propříště neměli zapomenout jít volit.
