Panedemií proti klimatické změně?

Brzy poté, co se nákaza novým typem coronaviru začala šířit z Číny, která zpočátku epidemii tutlala, začaly se v médiích objevovat zprávy, že klesající emise by při vší současné bídě mohla být dobrá zpráva pro vývoj klimatické změny. Sedla jsem si tedy k počítači a z několika spolehlivých zdrojů^x jsem dospěla k závěru, že odborná veřejnost se ohledně emisí CO₂shoduje v několika bodech:

K největšímu celosvětovému poklesu emisí CO₂došlo od konce 90. let v roce 2009 v době celosvětové finanční krize. Zpomalení hospodářského růstu vede totiž vždy ke snížení emisí nejen skleníkového plynu CO₂, protože s klesající výrobou a poskytováním služeb se současně snižuje výroba i spotřeba energie, a tím i emisí. Nicméně jakmile se ekonomiky z krize vzpamatovaly, vedle ekonomického růstu okamžitě nastartoval i opětovný růst emisí, CO₂ nevyjímaje. Analogicky, jakmile Čína během epidemie coronaviru zavřela továrny a nařídila přísnou karanténu, výrazně poklesly i emise CO₂, přičemž propad činil čtvrtinu celkového objemu emisí před pandemií. Také ve Spojených státech amerických, Itálii i jinde byl zaznamenán pokles emisí. Na celkové zhodnocení dopadu pandemie na produkci CO₂ je ještě brzy. Vzhledem k tomu, že se však neočekává věčné trvání epidemie coronaviru, v což všichni doufáme, je třeba počítat s tím, že její vedlejší pozitivní dopad na úroveň emisí by mohl také skončí, kdybychom se nepoučili z toho, že všechno jde, když se chce a je třeba.
Politici i ekonomové si dobře uvědomují, že dohodnout se na globální regulaci hospodářských aktivit tak, aby svět dospěl k emisně neutrální ekonomice, je prakticky neuskutečnitelné, nehledě k tomu, že mnozí lídři nesouhlasí jak s tzv. bezemisní ekonomikou, tak s regulacemi. Nikdo asi také nevěří tomu, že Čína, Indie, Rusko, Polsko a další, mimo jiné i Česko při pandemii náhle prozřou a zčista jasna zavřou své uhelné elektrárny – bezkonkurenční jedničky v produkci CO₂. Přesto však podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) pokles poptávky po ropě i plynu (o uhlí se IEA nezmiňuje) bude pokračovat i po pandemii, stejně jako vládní programy investic do alternativních zdrojů energie, které by se měly stát důležitým povzbuzením ekonomik a urychlit tak přechod na čistou energetiku.
Část odborné veřejnosti se také domnívá, že je jakási naděje na trvalé snížení emisí v souvislosti s klimatickou změnou i z jiného důvodu. Pokles emisí totiž souvisí i s „dopravní dietou“, kterou nám naordinovala vládní opatření namířená ke zmírnění coronavirové epidemie. Karanténa, zavřené školy, obchody, zastavené podnikání, uzavření některých provozů nebo i celých továren, uzavření hranic, práce z domova, omezení pohybu nás přimělo trávit mnohem více času doma, resp. v místě bydliště, a změnilo tak náš styl života včetně dopravních návyků: méně využíváme hromadnou dopravu, častěji necháváme auto v garáži, v horším případě před domem, po světě blízkém i vzdálenějším cestujeme ve srovnání s předpandemickou dobou více virtuálně a méně fyzicky. Experti si kladou otázku, zda bychom u podobného modelu dopravního chování mohli zůstat trvale a zda by to vůbec mělo smysl.
Pro mluví několik argumentů: doprava se významně podílí na emisích CO₂, např. v USA tvoří největší podíl v rámci lidských aktivit, celosvětově doprava generuje 23% emisí CO₂, z toho připadá 73 % na silniční dopravu a 11 % na leteckou. V EU se doprava podílí na produkci emisí CO₂ z 30 %, z toho automobilová doprava 72 % a letecká 13,4 %. Ve většině velkých měst se podíl dopravy na emisích skleníkového plynu pohybuje také mezi 20 a 30 %. Vzhledem k tomu, že zdaleka nejvíce CO₂ v dopravě emitují osobních vozy – 60,7 % – a u části mladé populace začíná být sdílení automobilů trendy, je tu opravdu jistá naděje, že coronavirová krize by ke změně dopravních návyků mohla přivést i nás ostatní, pokud si ovšem uvědomíme, že jde o poslední zvonění.

V Česku jsme se před pandemií pravděpodobně nejvíce a nejčastěji najezdili v autě cestou do práce a zpět uvnitř města či z blízkého okolí, cestovali o víkendech na chalupy i zpět, stále častěji jsme taky létali po světě třeba jen na prodloužený víkend a málokterá rodina si odřekla každoročně alespoň kratší dovolenou u moře v létě a v Alpách lyžovačku v zimě. Mnozí z nás vozili svým autem děti každý den do školy a různých kroužků.

Možná jste si všimli, že po městě se dnes chodí více po svých i ve všední dny, více rodičů, často tatínků, se svými ratolestmi vídáme brázdit na kole historické jádro města (bydlím v Praze), nebo parky či příměstskou krajinu. Připadají mi spíše spokojení než smíření s novou realitou. Určitě neobstojí argument, že teď je na všechno víc času. Není, rozhodně ne v rodinách s menšími dětmi! Rodiče jsou dnes současně ženy/muži v domácnosti, v práci, vykonávají roli učitele a babičky i dědečka. Poněkud vnucený styl života nám kromě emisí možná přeci jen ušetří trochu času, určitě nervy a peněženky. Jen si vzpomeňte, jak je náročné, stresující a čas zabírající všechno sbalit na víkend na cestu na chalupu, pak zase všechno vybalit, strávit několik hodin tam a zpět v autě, jak je časově, organizačně i finančně náročné připravit se na krátkou zimní a letní dovolenou do exotických destinací, hodiny čekat na letišti před odletem a po příletu, cestujeme-li například jen na prodloužený víkend do třeba do Říma nebo Paříže. Prostě žijeme teď trochu jinak a stojí za to uvažovat, zda by pro nás nebylo výhodné něco z poněkud vynucených koronavirových návyků si něco dobrovolně osvojit nastálo. Alespoň děti bychom mohli vodit nebo posílat do školy pěšky, pokud nebydlíme daleko. Z našich projektů bezpečných cest do školy mimochodem víme, že ze školy jezdí autem o třetinu dětí méně než ráno do školy, takže je zřejmé, že mama- či tata-taxi není nezbytností, ale pohodlností.

Šetřit emise CO₂ v dopravě se většinou kryje se zdravým a bezpečným životem. Města i obce by proto namísto investic do drahé automobilové infrastruktury měly propagovat bezmotorovou dopravu a mnohem více také do ní investovat, aby měli jejich obyvatelé vůbec chuť nechat auto doma. Vedení měst by měla také konečně nalézt odvahu ve veřejném prostoru více fandit chodcům i cyklistům a naopak více regulovat parkování i automobilový provoz v residenčních čtvrtích. Každý z nás by mohl zrevidovat i svůj přístup k volbě místa zaměstnání, škol a kroužků svých dětí, nebo naopak ke svým každodenním cílům, které nechceme měnit. Některá evropská města, na vlastní kůži jsem to zažila v Madridu, strukturují svá území tak, aby v pěšky dostupné vzdálenosti obyvatelé nalezli všechny cíle potřebné ke kulturnímu, zdravému a příjemnému každodennímu životu.

Také bychom mohli zvážit, zda není pro nás přínosnější vylétnout z domácího hnízda jednou za delší čas na delší dovolenou, abychom skutečně něco z ciziny poznali a prožili, než létat několikrát za rok na krátkou dovolenou či dokonce víkendy do tramtárie. Ostatně pro mladou populaci je už lifestylové žít minimalisticky, bez vlastního auta, bez obalu, chránit životní prostředí. Ve svém blízkém okolí znám několik rodin sdílející auto s přáteli nebo sousedy, někteří mladí, pokud jim to povolání dovolí, žijí tak trochu jako nomádi – internet je dnes všude. Najdou si někde v zahraničí práci, pronajmou si tam na několik let domek, či byt, jiní si místo all inclusive dovolené pronajmou caravan a brázdí jím několik měsíců svět i s malinkými dětmi. Nepochybuji, že státy opět své hranice otevřou, jen bude třeba, aby se naučily sdílet rychleji a přesněji informace o možných zdravotních i jiných rizicích a všichni společně se budeme muset zamyslet nad tím, kam, jak a za jakou cenu má smysl cestovat.

Současná pandemická krize je velice smutnou episodou v historii lidstva, která se bohužel čas od času opakuje, pokud ale neudržíme globální oteplení planety do roku 2050 pod 1,5°C , což je uskutečnitelné jedině při dosažení emisně neutrální globální ekonomiky, bude to s největší pravděpodobností krize poslední. Přitom by stačilo docela málo – přestat postupně ale jistě pálit naftu a benzin. Momentálně je ve světě takový nadbytek ropy, že její cena dosáhla negativní hodnoty a bude třeba ji ekologicky likvidovat.

Ilustrační foto autorka: Tenhle pokácený suchopár na Dobříšsku byl ještě loni lesem, jak to tu bude asi vypadat v roce 2050?

^xZdroje:

Další články tohoto autora

Klima, energie a válka

Ukrajina, jakou už nikdy nespatříte