Podle předběžné výroční zprávy Světové meteorologické organizace (WMO) při OSN prezentované na klimatické konferenci v Madridu 3. prosince 2019 se současná rekordně vysoká koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, v jejímž důsledku se naše planeta nebezpečně otepluje, vyskytla na Zemi naposledy před několika miliony let. Pokud okamžitě nezměníme své plýtvavé způsoby, klimatická změna to udělá bez nás, líbit se nám to ale nebude.
Skutečně bez emisí – foto Štěpán Hon
Letošní předběžná zpráva WMO dává do souvislosti zvyšování průměrné globální teploty s dalšími klimatickými jevy, které už dnes těžce dopadají na veškerý život na Zemi. Od předchozích zpráv se liší jen tím, že popisuje ještě horší stav, než byl zaznamenán v minulých letech. „Předběžná data ukazují, že období 2015 až 2019 a 2010 až 2019 budou téměř s jistotou nejteplejšími pěti, resp. deseti lety v dějinách záznamů,“ uvádí se ve zprávě. Podle WMO tak pokračuje trend zahájený v 80. letech minulého století, kdy byla každá následující dekáda teplejší než předcházející. Průměrná globální teplota se v roce 2019 (leden až říjen) zvýšila oproti počátku průmyslové revoluce o 1,1 stupně Celsia. „Pokud se nám nyní nepodaří přijmout neodkladná opatření v oblasti klimatu, ke konci tohoto století se dočkáme zvýšení teploty o více než 3 ° C, což bude mít stále ničivější dopady na lidský blahobyt,“ prohlásil generální tajemník WMO Petteri Taalas.
Průběh průměrné globální teploty od r. 1850
Rekord v emisích CO2 – nejhorší známka za naše chování na Zemi
Koncentrace emisí CO2 v roce 2018 dosáhla rekordu 407.8 ppm (parts per million), kterou Země zažila naposledy v pleistocénu – ve starších čtvrtohorách zhruba před dvěma až třemi miliony let, kdy globální teplota byla oproti dnešku o 2 až 3 ° C vyšší a hladina moří vlivem tání ledových příkrovů o neuvěřitelných deset až dvacet metrů vyšší. Růst koncentrací se nezastavil ani v roce 2019. CO2 přitom zůstává „uzamčen“ v atmosféře po staletí a v oceánech ještě déle.
Dramatické zvýšení koncentrací skleníkových plynů (CO2 – kysličníku uhličitého, CH4 – metanu a N2O – kysličníku dusného, jejichž hodnoty představují 147% resp., 259%, resp. 123% předindustriální úrovně) je přičítáno lidským činnostem. Důsledkem jsou dobře známé a stále častější i silnější extrémy počasí jako záplavy střídající období sucha, tropické cyklony, vedra, ničivé požáry, dochází k okyselování oceánů (voda v mořích je o 26 procent kyselejší než na počátku průmyslové éry), čímž jsou degradovány mořské ekosystémy, pokračuje tání ledovců (v roce 2019 bylo v některých měsících dosaženo rekordně nízké úrovně ledové pokrývky v Arktidě i Antarktidě), což zrychluje zvyšování hladiny moří. Po dekádě nepřetržitého poklesu počtu hladovějících jejich množství začalo opět stoupat (v roce 2018 trpělo hladem 820 milionů lidí), lidstvo i zemědělství sužuje nedostatek vody, šíří se nových choroby a stále více lidí vyhánějí z domova zhoršující se podmínky pro živobytí. To vše rozhodně nesvědčí o našem dobrém počínání na Zemi. Světové společenství by sebou mělo hodit, aby své chování – ve smyslu veškerého svého konání na Zemi – přehodnotilo, dokud je na to ještě čas.
Kdo dlouho váhá, přijde o vše
Světová politická i odborná veřejnost se dlouhá léta snaží dojednat snížení emisí CO2, avšak dohody o jejich snížení (Kjótský protokol více méně dobrovolný závazek redukce CO2 o 40-70 % k roku 2050 oproti roku 2010, Pařížská dohoda navazuje na Kjótský protokol a stanovuje závazky všech smluvních stran, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako je Čína, USA a Indie. USA však v roce 2017 od dohody odstoupily, protože je podle prezidenta Trumpa příliš drahá) nefungují. Politické zastoupení ČR tvrdí, že Česká republika má splněno a spolu s některými ekonomy varuje spíše než před změnami klimatu a jejich dopady před zbrklými rozhodnutími z obav před snižováním či zastavením ekonomického růstu a snižováním spotřeby domácností, jež jsou tahounem ekonomického růstu. Zdržují se proto zásadních úsporných opatření a slibují si, že snížení emisí zařídí moderní ekologičtější technologie.
Chápeme sice obavy politiků z narušení sociálního smíru a strach sociálně slabších skupin obyvatel, že přijdou o sociální dávky, sníží se jim mzdy atp., a lze také rozumět obavám politiků, že nebudou opětovně zvoleni, nesplní – li očekávání svých voličů na lepší zítřky. Tyto obavy však neomlouvají nečinnost. Dokud budeme oddalovat změny zažitých vzorců svého chování, tím rychleji dospějeme do situace, kdy už nebude co řešit a nezbude než otevřeně přiznat, že lépe pro velkou většinu lidí už dávno bylo.
Život na dluh
Obyčejná lidská zkušenost nám říká, že člověk je schopen zásadně měnit své jednání teprve tehdy, pochopí – li, že mu nic jiného nezbývá. Pro ty, kteří dosud věří, že své spotřební chování v souvislosti se změnou klimatu není třeba měnit a tedy o nic se snažit, navrhuji podívat se na způsob našeho „civilizovaného“ konání na Zemi jako na hospodaření ve vlastní domácnosti. Pokud nesplácíme půjčky, dříve či později se dočkáme exekuce, při níž přijdeme téměř o vše. Fosilní paliva – uhlí, ropa, zemní plyn -, která byla ukládána zcela přirozeně bez našeho přičinění a vědomí řádově před několika stovkami milionů let, vyčerpáme řádově za několik století od počátku průmyslové revoluce, aniž bychom dokázali snížit celosvětovou spotřebu energie a byli schopni zajistit a využívat pro své současné potřeby, na něž jsme si tak rychle zvykli, po všech stránkách udržitelné náhradní zdroje energie. Spalováním fosilních paliv, jež nám umožňuje pohodlný život, jsme téměř vyčerpali jejich zásoby a znečistili přitom vodní toky, moře, ovzduší, půdu, vyhubili jsme bezpočet živočišných a rostlinných druhů a poškozujeme významně i své zdraví. Místo abychom vytvořili nové zdroje, v atmosféře i v mořích jsme nahromadili zásoby CO2 , které nám vystačí na staletí. Toto vše a více dosud plně nezapočítáváme do nákladů svých činností. Budeme – li tak pokračovat, přijdeme svým životem na dluh brzy nejen o své pohodlí, ale dost možná zrušíme podmínky, za nichž je civilizovaný lidský život vůbec možný. Jedeme v tom bez výjimky všichni, nikdo z nás nedostane omluvenku.
Co dělat? Neplýtvat!
Všichni alespoň tušíme, že je nezbytně nutné klimatické změny dále neprohlubovat a zároveň se přizpůsobovat změnám, které jsou na dlouhá staletí již nevratné.
Nejsou – li se schopni v rámci jednoho státu dohodnout politici s odborníky, vědci, představiteli hospodářské komory a dalších zájmových uskupení, má vůbec smysl, abychom se snažili každý zvlášť?
Ze skutečnosti, že do cen služeb a výrobků nejsou zahrnuty veškeré náklady spojené s jejich poskytováním či výrobou a že jsou tak snadno dostupné, logicky vyplývá, že jimi běžně a beztrestně plýtváme. Nepočítejme s tím, že nám pomohou pouze šetrné, ekologické technologie, aniž bychom museli měnit cokoli na svých zvyklostech či spíše zlozvycích. Zásadní změnou musíme projít všichni – budeme se muset naučit znovu šetřit – se vším, jako to většina lidské populace, která disponovala s přirozeně omezenými zdroji, dělala od počátku své existence po tisíciletí: využívat věcí až do jejich úplného spotřebování, minimalizovat odpady, vše recyklovat, kupovat jen to, co skutečně potřebujeme, kupovat jen ty výrobky, které vydrží co nejdéle a je možné je opravit, dávat přednost všemu, co se dopravuje od vedle a nikoli přes hory, doly a oceány (zbytečná spotřeba energie a produkce emisí včetně skleníkových plynů).
Trocha okamžité aktivity ze strany státu neuškodí
Jak se to máme naučit a co nás dotlačí k tomu, abychom se vzdali toho báječné komfortu kupovat nové a vyhazovat staré? Aristokracie se úctě k trvání učit nemusela, měla ji dobře zažitou: dědila i vybavení svých domů včetně drobností, pečovala o ně, opravovala je, předávala dál.
Kdo to naučí nás? Ideálně by takovou roli mohl aristokraticky zvládat stát: vysvětlovat a dokládat přesnými informacemi, k nimž se snadno dostane, kde a kolik energie, peněz a emisí CO2 ušetříme, změníme-li své konkrétní zvyklosti. V jeho moci i kompetenci je vést široce založenou mediální kampaň s využitím takových informací v tisku, na webech a sociálních sítí svých ministerstev, seznamovat tak veřejnost např. s tím, kolik ušetří energie i peněz ze svého běžného rozpočtu zatažením závěsů na oknech či skleněných stěnách po setmění (kolem 30%), o kolik stupňů sníží teplotu před domem vzrostlý listnatý strom, kolik tím ušetří peněz a energie ve srovnání s klimatizací, kolik energie se ušetří v místnosti snížením teploty o jeden stupeň (kolem o 30%) atp. V 90. letech jsem takovou kampaň zažila ve Velké Británii – inzeráty, resp. reklamy na jednoduché „vychytávky“ na úsporu energie byly zveřejněny na celé velké dvoustraně tištěného deníku, v televizním vysílání běžely osvětové spoty. Ostatně informace o energetické účinnosti již dnes musejí uveřejňovat i výrobci na svých produktech, většina obyvatel je však ignoruje a často je nechápe.
Nejúspornější doprava je žádná, nebo alespoň hromadná
Důležitou roli v šetrném způsobu života hraje doprava. Za posledních pár desítek let jsme si zvykli na stále opakovanou mantru, že je třeba zvyšovat mobilitu jako nutnou podmínku ekonomického růstu, což je ve skutečnosti výzva k výstavbě nových komunikací a ke zvyšování kapacity těch stávajících, dále je to pobídka k další výrobě aut i pro spotřebitele, aby více utráceli za auta a jezdili v nich za prací třeba i na velké vzdálenosti a všude tak dováželi autem i své členy rodiny, především děti. Doprava v Evropské unii přitom v současnosti produkuje téměř 30% všech emisí CO2, z toho přes 70% vypouští do ovzduší silniční doprava, osobní automobily se na těchto emisích podílí více než ze 60% ! Za situace, kdy je třeba cíleně snižovat emise CO2 i CH4 (CO2 vzniká v dopravě při spalování nafty a benzinu, CH4, tedy metan, při spalování zemního plynu) je požadavek zvyšování mobility neudržitelný protimluv.
Nejšetrněji se budeme chovat tehdy, budeme-li si vybírat práci, školu a další cíle co nejblíže domova, nebo naopak. Tímto způsobem uvažují i současní urbanisté, kteří navrhují města nebo mění jejich strukturu tak, aby člověk své cesty za každodenními povinnostmi i radostmi mohl vykonávat pokud možno bez auta, nejlépe pěšky, nebo na kole, v Německu i Velké Británii i Pobaltí již takové městské čtvrti existují.
Elektromobilita není jediným řešením
Elektromobily ve městě sice nevypouštějí emise CO2 ani žádné jiné skleníkové plyny či zdraví škodlivé znečišťující látky a také co do celkové spotřeby energie jsou úspornější než benzinové, naftové, či motory na plyn. Nicméně na výrobu elektrické energie je primárních zdrojů třeba a velký objem připadá stále na fosilní paliva.
Největší háček s elektromobily však spočívá v tom, že výměna vozového parku s tradičními spalovacími motory za elektromobily bude znamenat dodatečnou spotřebu energie i surovin pro výrobu nových vozů. Ve skutečnosti dojde k přestavbě a dalšímu rozvoji automobilového průmyslu a automobilismu. K úspoře energie tak dojde jen stěží, a to pouze v případě, že osobní automobily budou plně obsazeny (současná průměrná obsazenost vozů v EU je 1,7 osob) a energie vyráběna jen z obnovitelných zdrojů. Některé státy namísto úspor povzbuzují spotřebitele ke koupi nových vozů dotacemi. Náš Národní program čisté mobility je vlastně plánem rozvoje silniční elektromobility, s rozvojem bezemisní dopravy (pěší, cyklistické a na kolečkách všeho druhu) se vůbec nepočítá!
Samozřejmě se nemůžeme pohybovat jen na svém dvorku a po svém městě či obci pouze pěšky, i kdybychom měli školu, obchod, lékárnu i práci za rohem.
Pokud je však třeba přepravovat sebe na delší i kratší vzdálenosti, stát by měl podporovat výrazněji rozvoj hromadné dopravy, která je energeticky efektivnější než individuální, nejlépe na elektrický pohon, a pro transport zboží z téhož důvodu rozvíjet spíše než dálniční síť úspornější železniční síť.
Všichni mohou (za) všechno
Neutěšujme se tím, že o všem, co je pro náš život důležité, musí rozhodovat a zařizovat především stát. Všechna velká čísla jsou nakonec součtem těch menších až nejmenších a odpovědnost státu v demokracii bez individuální odpovědnosti neexistuje. Pro dosažení celkové úspory energie a šetrnějšího počínání lidí v rámci jednoho státu (podobně i v rámci celosvětového společenství) nestačí jediný hybatel, žádné velké dobro nikdy nevzešlo jednosměrně pouze shora. Všechny aktivity musejí probíhat současně na všech úrovních při vzájemné komunikaci.
Jednotlivec má tu výhodu, že může vydat signál jako první, začít šetřit sám od sebe bez požehnání úřadů, může ovlivňovat trh už jen tím, co kupuje, vlastně spíše tím, co nekupuje a dávat příklad ostatním. Jak víme, příklady táhnou a v některých kruzích nejezdit autem, ale na kole, či dokonce pěšky je skoro móda. Některé skupiny obyvatel se snaží úřadům i celé společnosti dát hlasitě a veřejně najevo, že si přejí výraznou změnu, aby přežili, jako to dělají studenti při svých pátečních, dnes již pravidelných globálních stávkách po celém světě.
Stát – exekutiva a parlament – má možnost měnit plýtvavé chování celé společnosti nejen vzděláváním a účinnou, všude viditelnou osvětou, ale také prostřednictvím spotřebních daní zahrnujících výše zmíněné externality dosud nezahrnuté do nákladů našich hospodářských činností, přijímat tedy „šetrné“ zákony a předpisy, navrhovat a uskutečňovat opravdu šetrnou energetickou koncepce a nikoli jen promítat současnou vysokou spotřebu energie do budoucnosti a podporovat fosilní energetiku – někteří členové exekutivy či zákonodárci se snaží, ale neprorazí bez silnější spolupráce s vědeckou, resp. odbornou veřejností a tlaku – poptávce – veřejnosti zdola.
Podnikatelé, manažeři mohou z vlastní iniciativy nebo dokonce musejí v reakci na spotřebitelskou poptávku (pokud je tento signál byl dostatečně silný) vyrábět energeticky účinnější výrobky, které lze opravovat, přicházet s novými úspornými technologiemi – mnohé z nich už tak dávno činí, pouštějí se i do ekologických reklam, někteří přitom ovšem trochu šidí.
Odborná a vědecká veřejnost, neziskové organizace, občanské spolky, zájmové skupiny
mohou zásobovat exekutivu a volené zástupce novými informacemi, studiemi nápady na úsporná řešení – mnozí se snaží, ale je třeba přidat a více mezi sebou spolupracovat, komunikovat a dávat o sobě více vědět.
Rodiče i učitelé
Mohou se učit spolu s dětmi zbavovat se spotřebních závislostí a nešetrného pohodlí, děti to pochopí dříve a vše svým rodičům i pedagogům rády vysvětlí, pokud k tomu dostanou ovšem prostor.
Tisková zpráva WMO:
Pařížská dohoda – wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BEsk%C3%A1_dohoda
Emise CO2 z aut: fakta a čísla (infografika): https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/society/20190313STO31218/emise-co2-z-aut-fakta-a-cisla-infografika
