V praktickém životě to především znamená, že v zimě se ve městě sníh dlouho neudrží a v létě nám tu bývá stále častěji nesnesitelné vedro, z něhož se pokoušíme uniknout když ne rovnou na moře tak alespoň do lesů. Pokud nemáme ani tuto možnost, strkáme hlavy do stínu, nohy do lavorů, snažíme se nevylézat na ulici, nebo se po nich plížíme při zdi, či zapínáme klimatizaci, z níž však mají více užitku obchodníci než města, která – podobně jako chladničky – jsou jimi přihřívána.
Některá města se snaží plánovat opatření, která by je při vysokých venkovních teplotách dokázala ochladit, aniž by se přitom spotřebovalo velké množství dodatečné energie. Většinou jde o to, dobře problém přehřátí předem zanalyzovat, nasimulovat jej, resp. vytvořit odpovídající model a potom nejlépe s pomocí přírodního chlazení jakou poskytne zeleň, voda a s využitím morfologie terénu, směru větrů atp. prostředí města zchladit.
Evropský projekt UHI http://eu-uhi.eu/ právě takové plánování podporuje a na seminář pořádaný v jeho rámci Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), Katedrou meteorologie a ochrany prostředí MFF Univerzity Karlovy a Českým hydrometeorologickým ústavem – který se mimochodem konal 23. června v tlustými zdmi dobře chlazeném Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí v prostorách Matematicko-fyzikální fakulty – dorazili odborníci z několika evropských měst, resp. regionů – Stuttgartu, Vídně, Budapešti, městského koridoru Benátky – Padova, kteří s ním už mají své zkušenosti.
Seminář mi, jako obyvatelce pražské metropole, přinesl především příjemné zjištění, že v Evropě jsou města, která nedělají jen nějaké nesmělé první krůčky, ale mají už zmapováno, zanalyzováno, namodelováno, naplánováno a dokonce se se také účinně chladí! Vysazují se tu masivně stromy v uličních frontách, zejména ve směru převažujících větrů, nesmí se tam naopak stavět domy bránící přirozenému průvanu, povrchy vozovek a chodníků se zesvětlují, využívá se odrazu slunečního záření, ozeleňují se střechy i fasády domů, budují se fontány, sprchují se nejen vozovky, ale také děti, resp. jejich hřiště v parcích i jinde, informují se občané např. o tom, že je dobré držet siestu jako na jihu, strkat nohy do zmíněného lavoru, jezdit co nejméně auty a sdělují se jim další celkem dobře známé „vychytávky“.
Pokud se tedy, chodče, dožaduješ výsadby stromů v ulicích, ozeleňování plácků, bráníš parky, chceš je rozšiřovat, nebo dokonce toužíš po travnatých plochách (ty jsou prý velmi účinné nejen pro ochranu půdy před vysoušením, ale i pro lapání prachu), činíš tak dobře a v souladu s nejnovějšími trendy udržitelného rozvoje evropských měst. Jiná věc je, jak s tím v Praze pochodíš. Snažit se o to ale v každém případě můžeš, např. na portále Chodci sobě (www.chodcisobe.cz).
Na závěr je třeba dodat, že mě ani tolik nevyvedlas z míry skutečnost, jak na teplotní mapě Evropy září střední a západní oblast kontinentu – s velkou koncentrací měst městeček a obcí – jako jedna veliká rozlitá červená kaňka a dokonce mě ani nezaskočil fakt, že na mapě Prahy je nejrudější síť komunikací a teplotní mapa se v podstatě kryje s mapou znečištění pražského ovzduší z dopravy. Šokovala mě ale skutečnost, že na semináři jsem téměř nepotkala ty, které by měly tepelné ostrovy nejvíce zajímat – zpracovatele pražského strategického a metropolitního plánu. Pevně doufám, že už všechno vědí a umí.
Není nad stín v ulicích rozpáleného města – prostor před ZŠ Sázavská, Praha 2
