Volby přede dveřmi
Předvolební sezóna vrcholí a s ní i maratón politických debat a komentářů. Snažím se zachytit, co zvládnu osobně, online i offline. Hlava mi jde kolem nejen z frekvence předvolebních událostí, ale taky z myšlenek a někdy i jejich nedostatku v hlavách některých politiků i komentátorů.
Obsah vs. způsob
Na událostech, které jsem zatím absolvovala, oceňuji především fakt, že probíhají vcelku slušně, zúčastnění bývají až na výjimky dobře připraveni a vypadá to, že debaty pokryjí všechny významné oblasti našeho života a jako voliči se patrně seznámíme se všemi volebními subjekty. Nemile zaskočena se však cítím skutečností, že komentátoři příliš často v průběhu kampaně analyzovali umělecký dojem namísto technického provedení – samotného obsahu volebních programů -, pokud bychom se vyjadřovali jazykem bodování krasobruslařských soutěží. Názory na to, jak působit na voliče co nejefektivněji, zaznívaly zejména v počátku kampaně silněji, než názory na to, co se voličům sděluje či nesděluje a odborníci partajím radili nespoléhat ve spotech, plakátech, billboardech i letácích na obsažná sdělení, ale na emoce. Z voleb, které spoléhají především na vzněty, však nemůže nikdy vzejít nic jiného, než zase vzněty. Zpočátku se totiž emoce projeví jako naděje, která se pak pravidelně pomění ve zklamání, z čehož se může nakonec rozhořet i požár. Dovedeno do praktických důsledků, podlehnout emocím vlastně neznamená nic jiného, než zříci se odpovědnosti a spoléhat na někoho, kdo „to“ za nás všechno udělá nejlíp. Věřím, že větší službu by političtí komentátoři voličům prokázali tím, kdyby spíše než mechanismy získávání voličů by se zabývali způsoby jak bezobsažným programům a líbivým slibům nenaletět.
Shoda o environmentálních tématech
Předvolební debaty se už naštěstí bez rozborů obsahu tak úplně neobejdou. Překvapivá je skutečnost, že strany se nezřídka ve svých cílech v letošní předvolební kampani shodují, nebo se k ní alespoň přibližují. Nejzřetelnější je to snad v případě imigrace a s ní související bezpečnosti a také v oblasti životního prostředí.
Na diskuzi o environmentálních problémech, kterou už v září svolalo STUŽ (Středisko trvale udržitelného života), kam své zástupce poslali všechny partaje kromě jedné (hádejte jaké, ano bylo to ANO), to platilo téměř stoprocentně. Všichni ze zástupců přítomných stran (ČSSD, KDU – ČSL, KSČM, ODS, Piráti, STAN, TOP 09, Zelení), kteří byli všichni velmi dobře orientováni v environmentální problematice a věděli, co a jak chtějí řešit, se shodli na tom, že největším ohrožením pro životní prostředí a pro nás všechny je snižující se kvalita i ubývající plocha zemědělské půdy, prohlubující se nedostatek vody a klimatické změny. Výjimkou z dobré informovanosti i připravenosti tvořil zástupce ODS, který měl jedinou prioritu: dostavět pražské okruhy pro automobilovou dopravu. KDU – ČSL můžeme gratulovat k získání dlouholeté senátorky Jitky Seitlové, která by si zasloužila nejlepší známku za technické provedení i umělecký dojem. Ta jediná totiž upozornila na závažný, ale opomíjený moment zdejší zelené politiky, jíž je špatná pověst ekologie u veřejnosti. Seitlová proto zdůraznila, že prvořadým úkolem politiků je vysvětlovat svým voličům, že dobrá kvalita a ochrana životního prostředí se týká bez výjimky každého z nás a nezájem o tuto oblast také každého z nás osobně postihuje. Globální klimatické změny představují podle ní také největší a skutečné bezpečnostní riziko, před nímž není kam utéci a zavřít se. Na jeho řešení se musíme podílet společně s ostatním státy nejen kvůli častějším povodním či obdobím sucha, ale i kvůli migračním vlnám, s nimiž je třeba do budoucna počítat. Otevřeně a v našem prostředí statečně, prohlásila, že není přijatelné, abychom postižená území a lidi na nich žijící ponechali bez pomoci, bez našeho „národního“ angažmá.
Debaty o bezpečnosti a dopravě
V dalších debatách o bezpečnosti a dopravě, které jsem sledovala na ČT 24, bohužel žádná relevantní zmínka o souvislostech dopravy a kvality životního prostředí, ani o souvislostech klimatických změn s migračními vlnami (o nichž se v debatě o bezpečnosti diskutovalo především) nepadla. V diskuzi o dopravě se sice mluvilo o elektromobilech, spíše však v souvislosti s nedostatečně hustou sítí dobíjecích stanic, spornou možností našeho automobilového průmyslu vyrovnat s jejich výrobou, s riziky výroby elektromobilů (by bylo nutné propustit spoustu dělníků a zaměstnanců, protože jejich výroba je jednodušší) a omezenými možnostmi obyvatelstva drahé elektromobily kupovat a jezdit s nimi. Podobně letmo a bez souvislostí se hovořilo o rychlostních železnicích, nejdůležitějším tématem dopravy tak byla dostavba dálnic a mýto. Na závěr debaty o dopravě zazářil zástupce SPD, podle nějž je boj proti emisím C02 nesmysl, protože ho je v ovzduší přece tak málo!
Jediná strana, která alespoň letmo zmínila pěší dopravu jako základní a nejšetrnější způsob městské mobility (který neprodukuje zdraví škodlivé emise, ba ani emise C02, zabírá nejméně prostoru a městu jako celku prospívá obchodně, kulturně i společensky a ze všech druhů dopravy zatěžuje nejméně veřejný rozpočet) a upozornila na potřebu ji rozvíjet a zlepšovat podmínky pro ni, byli Piráti. Piráti příjemně překvapili i v debatě o bezpečnosti v ČT24: za hlavní bezpečnostní riziko považují kybernetickou (ne)bezpečnost, nikoli imigranty. Na druhou stranu se Piráti staví pozitivně k jaderné energetice a mají neujasněný názor k naší účasti v NATO.
Dobrá zpráva?
Pokud bychom srovnávali jednotlivé strany podle veřejných debat i zveřejněných programů, většina z nich (s výjimkou těch, které lacině slibují spásu nebo zatracení) se na současných hlavních globálních i českých problémech a potřebě je nějak, byť odlišným způsobem, řešit shodují: podle abecedy jde především o bezpečnost, dopravu, oblast vzdělávání, zdravotní, sociální oblast a životní prostředí. Pokud jde o schopnost nahlédnout do těchto problémů hlouběji, v souvislostech a dohlédnout dál než za humna, každá ze stran se liší, každá má těžiště jinde, každá má někde silnou i slabou stránku a u žádné ze stran nemůžeme čekat stoprocentní soulad s vlastními názory. Nicméně skutečnost, že společnost není zásadně rozdělena v tom, kde ji tlačí bota, není vlastně tak špatná zpráva. Jde jen o to jít volit a nenechat si namluvit, že nejlepší je zadrátovat se na vlastním dvorku, nikoho na něj nepustit a čekat, až „to“ za nás někdo zázračně vyřeší.
